Leden 2012

Znamení

28. ledna 2012 v 22:09 | Rico |  Nebelvírská kráska a zmijozelský princ
Ehm tak tady máte další emocionálně přeplácanou kapitolu :) užijte si jí a mockrát děkuji všem za komentáře moc mě potěšily a nakoply mě, abych psala dál :) Mimochodem Jajjo vítej zpět ;-)

"ANGELO" slyšela jsem jak někdo zakřičel mé jméno a otevřela jsem pláčem oteklé oči. Strašně mě třeštila hlava a chtělo se mi spát. Nechápala jsem, kde to jsem a co se stalo. Ach pak jsem spatřila otcův hrob a vzpomínky mi v hlavě explodovaly jako bomba. Máma nás zradila, podvedla tátu, jsem dcera vraha. NE! okřikla jsem se vduchu, jsem dcera toho nejlepšího muže na světě. Skvělého bystrozora Jamese Pottera, žádného smrtijeda. Uvědomila jsem si, že na mě někdo mluví a otočila jsem hlavu k té osobě. U mého promrzlého a zhrouceného těla klečel Brian a vedle něho stála uplakaná Clare, kterou objímal Ted.

"Jsi v pořádku? Co se stalo? To jsi tu byla celou noc? Tak odpověz mi" Brian na mě chrlil jednu otázku za druhou a já nebyla schopná odpovědět ani na jednu, do očí se mi opět vehnaly slzy a já chtěla utéct, daleko od té kruté pravdy, daleko od té lhářky, daleko od té bolesti.

"Tak sakra slyšíš mě? Co se stalo? ANGELO!" Brian se mnou zatřásl a já k němu opět zvedla oči. Když spatřil slzy nahlas zaklel a pak přese mě přehodil svou bundu. Vzal mě do náruče a já se ho chytla kolem krku

"Drž se zlato, už bude dobře, jsem s tebou"špitl mi do ucha předtím, než se i se mnou přenesl. Zavřela jsem oči a zřejmě upadla do bezvědomí. Někde v dálce jsem slyšela hlasy, ale v žádném případě se mi nechtělo otevírat oči. Neměla jsem na to sílu ani chut.

"TATI" vykřikla jsem a prudce se posadila. Po čele mi stékal pot a z očí slzy. Celá jsem se třásla a nemohla popadnout dech. Zdál se mi strašlivý sen o tátovi. Zmateně jsem se rozhlédla po místnosti a nevyřícně sledovala svou matku spící v křesle u mé postele. Ne u postele mého profesora a zároven její velké lásky, ale u té mé. Pomalu otevřela oči a když spatřila, že už jsem vzhůru usmála se na mě a pevně mě objala.

"Měla jsem o tebe takový strach, tohle už mi prosím nikdy nedělej, rozumíš? NIKDY!" zvýšila na mě hlas a pozorně si prohlédla můj obličej. Když zřejmě shledala, že jsem v pořádku opět mě pevně objala a já cítila jak se třese. Zamračila jsem se a rychle se od ní odtáhla. Když jsem spatřila její slzy na vteřinu mi jí bylo líto a chtěla jsem jí objat, ale pak jsem si uvědomila, co mě i tátovi udělala.

"Angelo prosím vyslechni mě"natáhla ke mě ruku, ale já prudce uhla, až jsem skoro spadla z postele. Opět potichu vzlykla a já měla chut zmizet.

"Myslím, že jsem slyšela všechno. Děkuji matko"řekla jsem chladně a poslední slovo vyprskla jako největší nadávku. Zvedla jsem se z postele a hodlala jsem odejít pryč. Ale opět mě zastavil ten samý hlas

"Angelo chováš se jako rozmazlenej parchant"postavil se mi do cesty a já si ho prohlédla od hlavy, až k patě. Opět byl v plné síle a měl na sobě svůj typický černý hábit. Vrazi se holt uzdravují rychleji, pche.

"Nevím odkdy si mi dva tykáme pane profesore, omluvte mě"ušklíbla jsem se a velkým obloukem ho obešla. Za sebou jsem slyšela tiché vzlyky své matky a jeho tichý hlas, který jí utěšoval. Pokrytci oba jsou hnusní ulhaní pokrytci. Je mi z nich zle, už je nikdy nechci vidět. Pomalu jsem došla, až ke vchodu do zmijozelské společenky.

"Angelo? Co ty tady? Slyšel jsem, že jsi byla na ošetřovně, prý jsi zachránila našeho profesora ze spárů smrti"usmál se na mě Blaise a já litovala, že jsem raději nešla spát do komnaty nejvyšší potřeby. Ale potřeba cítit jeho objetí, byla silnější.
"Každý v životě uděláme někdy chybu za kterou by jsme si nejraději nafackovali"pokrčila jsem rameny a on se rozesmál

"Předpokládám, že jdeš za Dracoušem, co?"mrkl na mě když se dosmál a já se zmohla jen na přikývnutí. Řekl heslo a galantně mě pustil jako první. Hluk v místnosti ustal a všechny pohledy se upřely na mě. Ignorovala jsem je a zamířila jsem si to rovnou do mě tak známé komnaty. Potichu jsem zaklepala a po chvilce zaslechla tiché dále. Vešla jsem do pokoje a mé oči si pomalu zvykly na tmu, která v pokoji byla.

"Angie?"zaslechla jsem z křesla u okna a rychle jsem ušla těch pár schodů a stulila se do nastavené náruče. Opět se mi spustily slzy a já se tentokrát rozbrečela nahlas. Draco nic neříkal, jen mě pevně držel, hladil po vlasech a občas mi do nich dal pusu.

"Jsem s tebou lásko"zašeptal asi po 10 minutách a já se konečně zhluboka nadechla, otřela si oči a podívala mu do obličeje. Tvářil se tak.....zničeně? Co se mu stalo? Na chvíly jsem zapoměla na své trápení a plně jsem se soustředila na svého přítele.

"Co se stalo?"zeptala jsem se a nepoznávala svůj hlas.Odkašlala jsem si pohladila ho po tváři. Smutně se pousmál a políbil mě. Byl to neuvěřitelně zoufalý a dlouhý polibek. Jako kdyby si myslel, že to je náš poslední.

"Miláčku, kdo ti co udělal?"byla jsem vyděšená, na světě neexistovala moc věcí, které by mohli vyděsit Draca Malfoye. Když jsem si jeho tvář prohlédla pozorněji, všimla jsem si jeho zarudlých očí. Co se stalo?

"Na tom ted nezáleží, řekni mi co se stalo tobě? Ublížil ti někdo?"přitáhl si mě k sobě na klín něžně mě pohladil po tváři.

"To počká okamžitě mi řekni, co se stalo? Nebo okamžitě odcházím"pousmála jsem se a následně se zamračila, když odvrátil tvář.
"Až ti to řeknu, tak odejdeš a už se nikdy nevrátíš"zašeptal a já si jeho obličej obrátila k sobě. Držela jsem ho pevně v dlaních a dívala se mu do očí

"Tohle už nikdy neříkej, rozumíš? Miluju tě a nic co by jsi udělal nebo mi řekl, to nezmění, ano?"políbila jsem ho něžně a on mi vjel rukama do vlasů a políbil mě s takovou vášní, až jsem lapala po dechu. Ale vůbec mi to nevadilo, oplácela jsem mu jeho polibky se stejnou vášní. Když mě strhl na zem a začal ze mě prudce sundávat oblečení, jen jsem se usmála. Milovali jsme se vášnivě a mě připadalo, že jsem v nebi. Nelámala jsem si hlavu tím, že křičím a všichni mě uslyší. Bylo mi to jedno, ted jsme existovali jen my dva a naše láska.

"Ufff tak tohle...bylo naprosto úžasné"zamumlala jsem spokojeně a užívala si jeho něžné dotyky.
"Už mi povíš, co se stalo?"nadzvedla jsem se a podívala se mu do očí a on těmi svými uhl. Rychle se zvedl a pomocí hůlky se oblékl. Zmučeně jsem si povzdechla a sama se pomocí kouzla oblékla. Došla jsem k němu a zezadu se k němu přitulila. Políbila jsem ho na záda a přitulila se k němu tváří.

"Když přišla tvá matka šel jsem do naší společenky, kde na mě čekal dopis od otce. Měl jsem se okamžitě přemístit na Malfoy Manor." mluvil tak potichu, že jsem ho skoro neslyšela.

"Otce je lepší poslechnout, tak jsem se okamžitě přemístil. Čekal tam na mě s matkou, která měla červené oči od pláče, s pyšně se tvářící tetou a chladně se usmívajícím Rodulphusem. Měl jsem chut okamžitě utéct, ale jsem Malfoy, my nikdy neutíkáme."zaslechla jsem v jeho hlase bolest a něžně ho pohladila po zádech, na znamení toho, že jsem s ním.

"Všichni jsme se dotkli jakéhosi starého medailonu a ocitli jsme se na starém hřbitově"cítila jsem jak ztuhl a já sama skoro přestala dýchat. Prosím, at to není to co si myslím.

"Byli tam všichni smrtijedi a nakonci stál ON"ne tomu nevěřím, to nemůže být pravda.

"Chtěl jsem utéct, ale otec s Rodulphem mi to nedovolili, dovlekli mě k němu a donutili mě si kleknout. Bránil jsem se, ale po pár Cruciatech mi došly síly" ani jsem si neuvědomila, kdy mi opět začaly téct slzy. Měla jsem pocit jako kdybych nemohla dýchat, jako kdyby mi někdo pevně svíral krk. Draco se ke mě pomalu otočil a vyhrnul si rukáv. Zděšeně jsem si zakryla ruku, abych nevykřikla. Draco se smutně usmál a já natáhla třesící se ruku směrem k té jeho. Opatrně jsem se dotkla černého znamení na jeho levém předloktí.

"Na co čekáš?"zeptal se a chladně se ušklíbl.Zvedla jsem k němu zmateně oči a nechápala jsem o čem to mluví.
"Jdi, vím, že jsem ti odpornej " popostrčil mě směrem ke dveřím a já se zamračila
"Nikam nejdu Draco. Miluju tě rozumíš? A nezáleží mi na tom, k čemu tě donutili. Rozumíš? MILUJU TĚ a nikdo mě nedonutí, abych přestala."prudce jsem s ním zatřásla, ale jeho výraz se nezměnil.

"Chápu, nejde o to, že bych tě já přestala milovat. Jde o to, že už pro tebe nejsem dost dobrá, když jsi ted označkovaný, že?"zasyčela jsem ublíženě a nenáviděla se, že opět brečím. Prudce jsem si setřela slzy a otočila se ke dveřím.

"Nebudu tě už obtěžovat"zašeptala jsem ještě a šáhla po klice. Dveře jsem, ale neotevřela protože, mě prudce otočil k sobě a políbil
"Blazínku jak tě mohlo napadnout, že bych tě přestal milovat? Ty a nejsi pro mě dosta dobrá? u Salazara, jsi to nejlepší v mém zatraceném životě. Myslel jsem, že když jsem ted smrtijed, tak...."nenechala jsem ho to dopovědět a prudce ho políbila

"Miluju tě, rozumíš. Nikdy a nic nás nerozdělí, ani ten hadí xicht"zašeptala jsem těsně u jeho rtů a on se usmál, tak až mě bodlo u srdce. Nedovolím, aby mu někdo ještě někdy někdo ublížil. On je můj život, s ním zvládnu všechno. Bez něho nejsem nic. Nezáleží na tom, kdo jsou naší rodiče.

Zmatek,bolest,zlost

18. ledna 2012 v 21:49 | Rico |  Nebelvírská kráska a zmijozelský princ
No co říct? Máte tu další kapitolu, ráda bych tuto povídku, co nejdřív dopsala. Vím, že to je neuvěřitelně přeslazená, emocionálně přetláskaná nereálná blbost, ale nějak mi nejde tuhle povídku psát jinak. Asi si zde vybíjím všechny své citové výlevy. A navíc tahle kapitolka pro mě byla srdcová záležitost, sama vím jak se asi Angie cítí. Takže hezké čtení a budu ráda za jakoukoli kritiku :) Vydržte to, brzo se vrhnu na ostatní povídky, který jsou snad trochu snesitelnější :) Vaše Rico

"Mami můžeš mi vysvětlit o čem to mluvíš?"nechápala jsem. Opatrně jsem se posadila a záda si podložila polštářem. Hlava se mi stále motala a já nechtěla riskovat, že omdlím a matka se vyhne odpovědi do které se jí očividně moc nechtělo

"Chci aby jsi v první řadě věděla, že od první chvíle kdy jsem zjistila, že jsem těhotná tak jsem tě milovala. Doba byla moc zlá a já se za některá svá rozhodnutí a činy velice stydím, ale nikdy nebudu litovat, že jsem si tě nechala. James byl úžasný otec, nikdy bych si nemohla vybrat nikoho lepšího"mamka mluvila potichu a po celou dobu sledovala své prsty položené na mé posteli. Opravdu jsem nerozuměla tomu, co mi tu vypráví.

"Vždycky jsem věděla, že mě James miluje. Ale už od prvního ročníku jsem byla zakoukaná do jiného chlapce. Ale bohužel osud nám nepřál, dostali jsme se každý do jiné koleje, které se nenávidí už od dob jejich zakladatelů. Takto hluboko zakořeněná nenávist se nedala jen tak překonat. A postupně nás rozdělila a dřív než jsme se nadáli, každý jsme stáli na druhém břehu řeky. A on pak řekl něco čím mi zlomil srdce a já se vrhla do náruče chlapci, který mě miloval.

Musíš vědět, že jsem Jamese měla opravdu moc ráda. Nikdy jsem nepoznala pozorvnějšího, milejšího více milujícího muže, než byl on. Zažila jsem s ním krásné chvíle. Ale pár dní před svatbou se opět objevil chlapec, který mi zlomil srdce a z kterého se stal dospělý muž.

Udělala jsem strašlivou chybu, strávila jsem s ním noc. Brzy ráno jsem utekla a o tři dny později si vzala Jamese Pottera. O 5 týdnů později jsem zjistila, že jsem těhotná. Bože on byl tak štastný. Nikdy jsem ho neviděla tak štastného. Celé těhotenství se o mě staral a kdyby mohl tak mi snesl modré z nebe. Miloval tě od první chvíle kdy se o tobě dozvěděl."zapoměla jsem dýchat, prudce jsem se nadechla a nevěřícně sledovala ženu která mi dala život. Nikdy jsem něměla ani tušení, že kromě tatky mohl v jejím životě existovat někdo jiný. Věděl to? Nebo ho nikdy nenapadlo, že byl jen náhrada za muže, který jí zlomil srdce? Stále jsem nechápala proč o tatkovi mluví jako o Jamesovi.

"Neodsuzuj mě prosím, vím, že to možná nechápeš, ale láska je....."nenechala jsem jí odpovědět, sama jsem moc dobře věděla, jak moc silná láska je.

"Kvůli lásce stojí za to bojovat i zemřít"stiskla jsem jí povzbudivě ruku a před očime jsem viděla tvář Draca.

"Od prvního okamžiku, kdy jsi se narodila tak tě všichni milovali. Byla jsi tatínkova holčička, vůbec mu nevadilo, že nemá syna. Neměla jsem pochyb, že jsi dcera Jamese Pottera,až do chvíle kdy jsi ve třech letech pomocí kouzla na jednoho chlapečka který ti bral oblíbeného plyšáka, poslala hejno sršní"nechápavě jsem se na ní podívala, co tím chce říct? Ten den si pamatuju, ten zlej kluk mě stále šikanoval, nelíbilo se mi to. Od toho dne mi dal pokoj.

"Nikdo v mé rodině ani v jamesově nemá černé oči, ani nemají takový přirozený talent na lektvary a už vůbec na černou magii"zašeptala a já nachápala, nebo jsem spíš nechtěla chápat. To co naznačovala nebylo možné. Já jsem dcerou Jamese Pottera

"Nerozumím ti"zakroutila jsem hlavou a přitáhla si kolena k hrudi a ochranitelsky si je objala. Jako když jsem byla malá a před něčím se chtěla chránit.

"Muž s kterým jsem strávila noc se jmenuje Severus Snape"poprvé za celou dobu se na mě podívala. Zděšeně jsem zalapala po dechu a urputně zakroutila hlavou

"Holčičko nejsi dcera Jamese Pottera, tvůj pravý otec je Severus. Proto jsi se v noci přenesla na hrad ty-víš koho, to krevní pouto které se svým otcem máš tě k němu dovedlo, když byl v ohrožení života" po tvářích mi stékaly slzy a já stále kroutila hlavou, když mě chtěla opět chytit za ruku vyskočila jsem na nohy, nedbaje na motající se hlavu, jsem od ní začala couvat.

"Můj otec se jmenuje James Potter"řekla jsem a hlas se mi třásl. Nevěřila jsem, nechtěla jsem věřit. To co říkala bylo obsorujdní.

"Miláčku já vím, že je to těžké pochopit, ale...."mluvila na mě pomalu konejšivým hlasem, který ve mě vyvolal opačné pocity, než-li zřejmě měl. Dostala jsem šílený vztek, přestala jsem couvat a otřela si uplakané tváře

"Tak ty víš? Ty za mnou po 17 letech příjdeš s tím, že člověk, který se o mě celý můj život staral, kterého jsem milovala jako svého otce, ve skutečnosti není můj otec. Klidně na mě jen tak vychrlíš, že jsem dcera člověka, který mi od prvního ročníku dělal ze života peklo?

Bez výčitek svědomí si sem příjdeš a řekneš mi, že jsi podvedla toho nejúžasnějšího, nejšlechetnějšího, nejlepšího muže, kterého jsem kdy znala a očekáváš, že to příjmu s úsměvem? On tě miloval. A ty? Klidně jsi se válela s jeho největším nepřítele, zatímco tě on miloval a plánoval vaší společnou budoucnost a ty jsi myslela pouze na toho zatraceného odporného vraha?

Vyměnila jsi dokonalého muže pro kterého jsi byla celý svět za smrtijedskou zrůdu, který celý život bez vyčitek svědomí vraždí? Je mi z tebe zle. A nikdy slyšíš NIKDY nebude tenhle parazit můj otec. Jsem dcerou Jamese Pottera, tak jsem se narodila, žila a tak i zemřu. Žádný jiný otec pro mě neexistuje"celou dobu jsem mluvila ledově chladným hlasem a každým mým slovem jí po tvářích stékalo víc slz, ale se mnou to v tu chvíly nehnulo. Zradila mě, zradila tátu, zradila celou naší rodinu, vše čemu jsem celý život věřila. Chtěla jsem odejít z ošetřovny a bylo mi úplně jedno, že mi bylo strašně zle a neměla jsem daleko k tomu abych omdlela. Potřebovala jsem pryč, daleko od ní a od toho co mi řekla.

"Zastav se"stuhla jsem uprostřed pohybu a nevěřícně se otočila na neuvěřitelně bledého Severuse Snapea, který těžce dýchal a bylo vidět, že ho všechno bolí. Ale nechtějte po mě, abych ho litovala.

"Severusi"mamka vzlykla a byla ihned u něj. Vida aspon vidím, kdo je číslo jedna. Stačí, aby se na scéně objevil ten šmejd a já a táta jsme přestali existovat

"Jdi k čertu"zavrčela jsem a odešla pryč. Rychle jsem prokličkovala kolem studentů, který byli na chodbě a jakmile jsem se objevila za pozemkama Bradavic, přemístila jsem se. Objevila jsem se na malém tichém hřbitově. Svůj cíl jsem našla brzy, u hrobu rodiny Potterů jsem byla od smrti svého otce téměř každý víkend. Chodila jsem si sem s tatkou popovídat, postěžovat, pobrečet, ale i pochlubit studijními úspěchy i těmi ve famfrpálu. Věřila jsem tomu, že mě slyší.

"Tati"vzlykla jsem a padla na kolena. Nikdo mě nikdy nedonutí, abych se svého otce zřekla, nikdo jiný pro mě neexistuje. Nechápala jsem jak nám to oboum mohla udělat?

Krevní skupina

10. ledna 2012 v 21:56 | Rico |  Nebelvírská kráska a zmijozelský princ
Tak tenhle díl jsem napsala asi před měsícem mám dojem, ale nějak nezbyl čas sem něco nového přidat. Vím o nespokojenosti s touto povídku a hlavně s chováním Draca a já sama mám určité výhrady, ale nejde radikálně změnit povahu hlavního hrdiny. Ted se chvily budu věnovat dvojci Ang a Severuse, brzy uvidíte proč. Takže ani moc o Draca nepujde. A rovnou říkám, že brzy už nebude záležet na tom jak se Draco chová. :) Mno snad to bude trochu snesitelnější, než to co jsem psala před rokem a bude se vám to aspon trochu líbit :) Jinak děkuju slečnám Dianka a Tinka za jejich názor a budu se snažit vám vyhovět, pokud to pujde :) Tak užijte si čtení Vaše Rico

Stála jsem za sochou, tiskla si třesící se ruku na pusu a dívala se na muže, kterého se celý kouzelnický svět bojí. Musel to být on, kdo jiný má rudé oči a kolem sebe spoustu černě oděných žen a mužů? Samozřejmě, že jedině Vy-víte-kdo. Stál před svým trůnem? a rozzuřeně něco syčel na muže ležícího u jeho nohou, který bud nedýchal a nebo hodně mělce.

Odvrátila jsem hlavu, když na něj ten ničema seslal zakázanou kletbu. Naštěstí jen Cruciatus. Klepala jsem se a snažila se přemýšlet, co udělat, abych toho muže ležícího pár metrů ode mě, který nemá daleko ke smrti, zachránila.

Ano nesnáším ho a ano za posledních šest let jsem ho chtěla asi tak stokrát zabít, ale stále je to můj profesor a já ho nenechám zemřít rukou toho netvora. Snažila jsem se uklidnit třes svého těla a byla jsem vděčná výchově svého otce. Už od chvíle kdy jsem dostala hůlku jsem jí musela nosit všude sebou, ikdyž jsem šla třeba v noci na záchod, nebo si jenom skočit do kuchyně pro něco dobrého. Pevně jsem kolem toho mocného klacíku obtočila prsty a zhluboka se nadechla.

Dnes pravděpodobně zemřu, ale otec by nechtěl, aby jeho jediná dcera zbaběle utekla. Ikdyž se jedná o toho největšího slizouna na světě, stále je to člověk a já ho nenechám pojít jako nějaké zvíře. Do toho Angelo!

Zamumlala jsem tiché Evanesco a zmizela. Potichu jsem se plížila ke svému polomrtvému profesorovi. A snažila se nemyslet na to, že kousek ode mě stojí muž, který zabil tolik lidí. Přemýšlela jsem jak odlákat jejich pozornost, abych mohla s profesorem zmizet. Pomohl mi, až nějaký nováček, který dorazil do místnosti a všichni k němu obrátili pozornost. Sehla jsem se k ležícímu muži a společně jsme zmizeli. Jsem si jistá, že ten nováček bude potrestaný, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že my jsme vyvázli zdraví a živí. Opatrně jsem položila Snapea na vykouzlené nosítka a levitovala ho směrem ošetřovna.

"Madame Pomfreyová"zakřičela jsem, když jsem ho odlevitovala,až na prázdnou postel. Ta dobrá žena, která mi za roky v Bradavicích tolikrát ošetřovala zranění vylezla ze své kanceláře. Byla rozespalá a zřejmě mi chtěla vynadat, ale pak spatřila zraněného muže a okamžitě začala jednat a mě poslala pro profesora Brumbála.

"Profesore Brumbále musíte se mnou"řekla jsem našemu řediteli naléhavě okamžitě, co otevřel dvěře své komnaty. Zmateně si mě prohlédl a když spatřil krev na mém županě okamžitě mávl hůlkou a změnil si svůj noční úbor na hábit.

"Profesor Snape je zraněný pane"řekla jsem mu cestou na ošetřovnu a on zrychlil své kroky.
"Jak je na tom Poppy?"zeptal se zděšeně poté, co spatřil svého bývalého studenta ležet bledého na posteli.

"Och bude to zázrak zda-li přežije dnešní noc. Měl moc vážná zranění Albusi, moc vážná. Je jen štěstí, že ho sem slečna Potterová dostala tak brzy, ale i tak bude muset ten chlapec bojovat"vzdychla ustaraně a oba se otočila tváří ke mě

"Zítra ráno přijdte ke mě do kanceláře slečno, chci vědět jak jste našla Severuse a ted si jděte lehnout"prohlédl si mě zkoumavě ředitel a já mu to odkývala. Ve dvěřích mě zastavil vyděšený výkřik madame a já se otočila.

"Potřebuje krev nebo zemře, Albusi ztrácíme ho"vykřikla a já zalapala po dechu. Profesor přikývl a došel, až ke mě.
"Slečno Potterová budeme potřebovat Vaší pomoc"podíval se na mě naléhavě a já zmateně zamrkala očima, cože? Proč ode mě? Nestačilo, že jsem kvůli tomu netopírovi riskovala život? Co ode mě u merlina ještě chtějí?

"Ode mě?"nechápala jsem a on s mírným úsměvem přikývl
"Máte s profesorem stejnou krevní skupinu"stiskl mi rameno a ošetřovatelka mě hned posadila na druhou postel a dřív než jsem stačila cokoli říct nebo jakkoli zareagovat, tak mi zapíchla do ruky jehlu. Překvapením jsem vykřikla a pak se podívala na muže ležícího vedle mě. Madame mě donutila si lehnout a já jí s radostí uposlechla, jelikož s ubývající krví se mi začínalo zatmívat před očima. Poslední, co jsem zaslechla bylo "Musíme zavolat Lily, musí jim říci pravdu" a pak už byla tma a ticho. V hlavě mi kolovala otázka jak ví profesor jakou mám krevní skupinu?

Probudila jsem se s obrovskou bolestí hlavy. U hadích ocásků, co jsem to včera zase pila? To je ta Brianovo podomácku vyrobená pálenka. Ach v puse mám jako v polepšovně, pomalu jsem otevřela oči a rychle je opět zavřela. K čertu proč je v naší ložnici takové světlo. Počkat u nás v ložnici není světlo, vždyt jsem si v noci zašla pro pití, měla jsem žízen. Asi jsem usnula v křesle a proto mě tak bolí záda.

Podruhé jsem se poučila a otevřela oči pomalu a před ně si dala ruku. Překvepeně jsem zamrkala, ale nic se nezměnilo. Stále jsem ležela na....ošetřovně? Co tu dělám? Co se stalo? A pak se mi v hlavě objevily vzpomínky na minulou noc. Vy-víte-kdo, záchrana profesora, vyděšená Madame Pomfreyová, divně se chovající ředitel a pak ta krev. Uffff opět jsem si položila hlavu na polštář. Asi jsem opět usnula jelikož mě probudily hlasy.

"Nesmíte jí budit, slečna Potterová včera přišla o hodně krve, musí odpočívat"šeptal ženský hlas a někdo mě pohladil po tváři

"Co se k sakru vůbec v noci stalo? Nechápu, co dělá na ošetřovně?"divil se dívčí hlas
"Co když je náměsíčná?"zeptal se klučičí hlas a pak se ozvala rána

"Pitomče"řekl druhý klučičí hlas a mě z těch hlasů začala opět bolet hlava
"Přestante se hádat"zavrčel další hlas a moje srdce začalo bít rychleji. Ten hlas znám, to je přece....Otevřela jsem oči a dívala se přímo do bouřkově šedých očí mého přítele

"Lásko! Jak se cítíš? Nebolí tě něco?"staral se hned a já si ho přitáhla k polibku
"Jen hlava, jinak se cítím jako mrtvola"ušklíbla jsem se a Brian stojící vedle Teda a Clare držící se za hlavu pobaveně vyprskl

"To je moje Angie, vítej mezi živýma"culil se na mě a já byla vděčná Clare, že ho praštila.
"Tak povídej, co si v noci vyváděla? To tě nemůžeme nechat ani minutu osamotě?"kývl na mě Ted a já podrážděně zavrčela. Člověk tady někomu zachrání život a oni mají ještě řeči. Pffff tak to pěkně děkuju.

"Angelo"vykřikl hlas u dvěří a já překvapeně koukala na svou matku. Co tu dělá? A proč má ubrečené oči?

"Jsem tak ráda, že jsi v pořádku. Měla jsem o tebe takový strach, když se u nás doma objevil profesor a řekl, co se stalo. Odpust mi, že jsem ti neřekla pravdu, mohla jsem tě předtím ochránit. Ale nevěděla jsem, že krev je tak silná, odpust holčičko"vůbec jsem jí nerozuměla a soudě podle obličejů mých přátel jsem nebyla jediná.