Duben 2012

Útok

30. dubna 2012 v 20:32 | Rico |  Nebelvírská kráska a zmijozelský princ
Já vím jsem děsná a už asi 4 týdny jsem nepřidala žádný nový díl. Moc mě to mrzí, ale snad vám to tímto dílem vynajradím. Vaše Rico

"Angie pohni nebo to nestihneme"zařval na mě Brian ze zahrady. Chtěla jsem být venku dřív, než začne křičet i Sirius a výsledkem toho bylo, že jsem pohlavě sletěla ze schodů.

Moji nejbližší stojící před domem slyšeli obrovskou ránu, tak se přiběhli podívat, co se stalo. Pravděpodobně si mysleli, že smrtijedi napadli dům. Jaké pro ně bylo překvapení, že dům nenapadli smrtijedi, ale jen šikovná Angie spadla za schodů. Chvíly stáli a jen mě pozorovali a pochvilce jsem sledovala jak jednomu po druhém začali cukat koutky a následně vybuchli v ohlušující vůbuch smíchu.

Bezva takže člověk leží na zemi se zlámanýma končetinama a oni místo toho, aby mi pomohli tak se mi smějou? I moje milující maminka? Kmotr? Teta se strýcem? Moji nejlepší přátelé? Ne je pravdam že u těch se tomu vůbec nedivím, spíš bych se divila kdyby se nesmáli.

"Haha to je velice vtipné"zavrčela jsem naštvaně, když se můj milovaný kmotr konečně dosmál a převládla v něm zbylá špetka zodpovědnosti. Přeci jen slíbil, že se o mě bude starat a udělá vše proto, aby byla štastná a spokojená ne? A momentálně se spokojeně ani štastně vubec necítím. Sirius se snažil, ale po mém výroku zase vybuchl smíchy.

"Ještě že mám milující rodinu, která by nedopustila, aby mě něco bolelo nebo, abych si nějak ublížila" ušklíbla jsem se a odkulhala jsem až ke dveřím a cestou vrazila do scýh nejlepších přátel.

"Ang no tak počkej"křičel na mě Ted, ale já ještě přidala na rychlosti, teda natolik jak mi to povolilo moje potlučené tělo. Což nebylo moc rychle, takže mě můj kamarád brzy dohnal

"No tak nezlob se, vždyt víš, že tě všichni máme rádi a jsi naše sluníčko"objal mě kolem ramen a z druhý strany si stoupl Brian a vesela na mě mrkl

"Přiznej si to, na nšem místě by jsi se smála stejně jako my a vsadím se, že by jsi přihodila i nějaký vtípek" rozcuchal mi vlasy a já ho plácla přes ruku a tím prudkým pohybem mi rukou projela ostrá bolest. Zamračila jsem se na něj a dupla mu na nohu. S úsměvem jsem sledovala jak skáká po zahradě na jedné noze a nadává.

"Ale zlato na mém místě by jsi se jistě taky smál, tak se nemrač a přestan šaškovat" cukrovala jsem a všichni se samozřejmě začali opět smat a tentokrát i já s nima.

"Ukaž zlato"došla ke mě mamka a po pár léčivých kouzlech jsem byla opět jako nová. S úlevou, že mě nic nebolí jsem se na ní usmála a poděkovala

"Dobře tak už konečně můžeme vyrazit? Nebudou čekat na nás, tenhle zápas se vidí jednou za život. Briane ty tu přestan šaškovat, vždyt si chlap? Koukni na Angie ta kromně vrčení ani nemukla" přerušil chvíly veselí Sirius a my mu dali za pravdu. Na tenhle zápas jsme všichni čekali moc dlouho a navíc bude tam Draco. Ještě chvily jsme se se smála a pak se konečně přemístili na hřiště. Nenápadně jsem se rozhlížela kolem sebe jestli náhodou neuvidím svého přítele.

"Ang támhle je"drkla do mě Clare a já se koukla směrem, kterým ukazovala a vážně. Stál vedle svého otce a na všechny kolem se mračil. Typický Draco, kdyby se usmál lidi kolem by asi křičeli hrůzou.

"Skočím se pro pití"otočila jsem se na mamku a ta přikývla.
"Pro pití ...no jasně"ušklíbl se Brian a já mu dala lotkem do břicha, což ho umlčelo na krásných pár minut. Když nepočítám to jeho bolestné skučení za což si opět od svého otce vykoledoval pokárání.

Když jsem se dostala do zorného pole svého přítele usmála jsem se a ukázala směrem zíchodky. Pochopil a přikývl. Když došel ke mě rychle se rozhlédl jestli ho někdo nesleduje a pak mě prudce políbil. Blaženě jsem vydechla a pevně ho objala kolem krku, zatímco on mě chytil pod zadkem a přitiskl mě na zed záchodů. Já vím není to moc romantické, ale nic jiného nám nezbýval. Začátek zápasu jsme samozřejmě propásli, ale ani jednomu to nevadilo.

Spokojeně jsem sledovala zápas, když jsem ucítila tlak na své mysli. Chvíly jsem s tím bojovala, ale pak jsem ucítila známou vůni a povolila jsem.

"Musíš se svou rodinou rychle utéct lásko, smrtijedi chtějí zaútočit na stadion"slyšela jsem vyděšený hlas mého přítele a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Všechno vypadalo v pořádku, ale věděla jsem, že by mi Draco nelhal.

"Strejdo musíme odtud okamžitě dostat, co nejvíce lidí. Smrtijedi každou chvíly zaútočí."zatřásla jsem Siriem a viděla jsem na něm, že se chce na něco zeptat, ale zakroutila jsem hlavou

"Na otázky ted není čas, vše ti potom vysvětlím ,ale ted musíme zachránit, co nejvíce lidí"zastavila jsem ho rychle. Přikývlu a začal jednat, během pár minut se na stadionu strhla záchranná avakuační akce.

Všichni se rychle snažili dostat pryč, mladší pomáhali starší, dospělí pomáhali neplnoletým kouzelníkům. Všude byl zmatek a ve chvíly kdy ze stadionu zmizela většina kouzelníků neschopných boje se na obloze objevily černé stíny a začaly útočit na lidi. Asi zřejmě byli dost překvapeni, když jsme jim kouzla vraceli a likvidovali je jednoho po druhým.

"Sakra co tu děláš?"strhl mě Draco stranou a tím mě zachránil před avadou od nějakého zakuklence.
"Bojuju nenechám ty šmejdy zabíjet nevinné, ale sakra co tu děláš ty?" dýchala jsem zrychleně a dívala se do jeho rozzuřených očí. Sice vypadal nebezpečně, ale já neuhla ani o kousek.

"Jsi jen studentka, boj nech na zkušených a hlavně starších kouzelníkách." soptil dál a já už se taky naštvala. Strčila jsem do něj, až spadl a já se naštvaně postavila.

Teprve ted jsem si všimla, že krom očí vypadá úplně jinak. Dlouhé černé vlasy a vousy, vysoká svalnatá postava. Že by si něco kompenzoval? Vždycky si stěžoval, že nemá svaly.

Kecka vždycky, když se při treninku svlékne triko, tak se všechnhy holky z hradu slítnou a slintají nad jeho tělem. Což mě nutí mít chut všem těm křehulkám zakroutit krkem. Ale to je naprosto mimo téma.

Postavila jsem se, založila si ruce v bok a naštvaně si svého přítelé s jiným vzhledem. On se taky postavil a v tuhle chvíly se nademnou tyčil kluk o dobré dvě hlavy vyšší a stačilo by, aby do mě strčil a já se zlomila vejpůl. Asi to vypadalo hodně divně, když jsem na něj začala ječit a on se vůbec nebránil. Ale všichni měli moc práce tak neměli čas sledovat nás dva.

"Půjdeš domů"chytl mě pevně za paži a snažil se mě odtáhnout mimo dosah kouzel. Ale to měl chlapeček smůlu, to si měl vybrat nějakou z čistokrevných slepic, které by ho poslouchaly na slovo a ještě by se myslely, že je bůh. U mě s tímhle nepochodí, spíš naopak.

"Nikam nejdu a okamžitě mě pust, nebo svojí hůlku použiju na tebe Malfoyi"zavrčela jsem naštvaně a vytrhla mu svou ruku z jeho sevření. Otočila jsem se a rozběhla se zpět do bitvy, kde bylo potřeba pár rukou navíc.

Trvalo to asi dvě hodiny, ale nakonec to skončilo naší výhrou. Jestli se to dá teda tak říct, když jsem se rozhlédla kolem sebe, tak se mi chtělo brečet. Všude ležela těla kouzelníků různého věku a mezi něma se povalovali omráčení nebo mrtví smrtijedi. Většina se přemístila, když zjistili, že jsme v převaze, když se k nám přidali bystrozoři. Ale stejně nepřišli včas, je tu tolik lidí, kteří mohli žít. kdyby...

"Angelo"slyšela jsem za sebou matčin vyděšený hlas a vzápětí jsem se ocitla v jejím objetí.
"Jsi v pořádku? Neudělali ti nic?"pozorně si mě prohlížela a když zjistila, že nemám ani jeden škrábanec trochu se uklidnila.

"Nestalo se nikomu nic?"špitla jsem vyčerpaně a sotva se držela na nohou. Jediné co jsem chtěla, byl spánek.

"Všichni jsou v pořádku a pomáhají dostat zraněné do bezpečí, semlelo se to tak rychle. Nevěděla jsem kde jsi a jestli jsi v pořádku. Nevím co bych dělala, kdyby se ti něco stalo holčičko moje"mamka se rozbrečela a já jí pevně objala. Nemohla jsem mluvit, protože jinak bych se sama rozbrečela.

Panebože, poprvé jsem spatřila, co znamená válka zuřící v našem světě. Nemůžu dovolit, aby někdy z těch zbabělců ublížil ještě někomu koho mám ráda. Vzali mi tátu tím to skončilo. Přidám se k Fenixově řádu a budu pomáhat v boji proti Voldemortovi.

Dál jsem maminku objímala a přemýšlela nad tím, co se před chvíly stalo, když nás obě najednou někdo pevně objal. Vyděšeně jsem vykřikla a dotyčnému namířila hůlkou rovnou mezi oči. A zamračila jsem se, když jsem zjistila, že se jedná o našeho profesora lektvarů.

"Angelo schovej tu hůlku"okřikla mě má matka a já se ušklíbla ve stejnou chvíly jako Snape.
"Nemá mě děsit, copak normální se vrhají na nic netušící lidi?" protočila jsem oči a nakonec schovala hůlku do kapsy kalhot.

"Máš dobré reflexy Angelo"podíval se mi do očí ten had a já měla chut po něm něco hodit
"Já vím, naučil mě to táta a ted když mě omluvíte, půjdu pomoci ostatním." odsekla jsem a rychle se vydala ke skupině lidí, který pomáhali zraněným do nemocnice

"Angie můžu s tebou na moment mluvit?"odchytl si mě Sirius večer, když jsem se chystala jít zrhoutit do svého pokoje.
"Potřeboval jsi něco?"zeptala jsem se unaveně a stulila jsem se do křesla. Chvíly stál a mlčky mě pozoroval

"Jsi Snapeovi neuvěřitelně podobná, co se týče vzhledu. Ne neskákej mi do řeči, sice mu jsi podobná vzhledově, ale bojuješ stejně jako James. Když jsem tě tam viděl jak jsi lehce odzbrojovala smrtijedi a ladně se vyhýbala všem kletbám, viděl jsem v tu chvíly tvého otce. Byl by na tebe pyšný stejně jako jsem já"řekl a já dojatě vzlykla a padla mu kolem krku. Nechala jsem se od něj hladit ve vlasech a potichu brečela.

"Děkuju"špitla jsem a on mě políbil do vlasů. A pak se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Ajaj proč mám pocit, že ted příjde problém?

"A ted něco méně veselého. Můžeš mi u merlinových spodků Angelo říct, odkud jsi věděla, že smrtijedi zaútočí?"zeptal se mě a já nahlas polkla. Aha už vím, proč jsem měla pocit, že budou problémy. Sakra co mám ted u hadích ocásků dělat?

Další rok je za námi

1. dubna 2012 v 0:09 | Rico |  Nebelvírská kráska a zmijozelský princ
Minulá kapitolku byla taková oddechová a krátká, tahle je delší a Ang v ní hodně bude přemýšlet nad stávající situací, vyřeší se její strach z odmítnutí jejího kmotra a nakonec Dráček opět bude dělat problémy, ale Ang je bojovnice a nevzdá se. Doufám, že se vám kapitola bude líbit a já se budu snažit, aby kapitoly přibývaly pravidelně. Vaše Rico

"Nemůžu uvěřit, že za dva měsíce pojedem do školy naposled" Clare vyslovila myšlenku nás všech. Ona byla stulená v tedově obětí, Brian výjmečně seděl v kupé bez dívčí společnosti a já stála ve dveřích a čekala, až dorazí občerstvení.

Nutně jsem totiž potřebovala cokkoliv co v sobě obsahovalo aspon procento čokolády. V hlavě se mi honilo asi milon myšlenek a otázek, za prvé právě jsme skončily svůj šestý ročník a za dva měsíce pojedem do školy naposled. Co bude pak netuším, jediné, co vím je že chci být s Dracem .

Na ničem jiném mi ted ani nezáleží, vím, že mamka bude žít se Snapem. Už jsem se s tím tak nějak smířila, musela jsem. Mám ráda mamku a chci, aby byla štastná. Jsem ráda, že jsem po ní nezdědila ten špatný vkus, ale to je jedno.

Brian s Tedem chtějí studovat na bystrozora a Clare se chce stát lékokouzelnicí. A já? och na to se mě neptejte, nevím co se mnou bude za týden natož za rok. Můj nejdůležitější cíl je dostat svého přítele ze spárů těch stvůr, to je moje priorita číslo jedna.

A co se týče povolání? Když jsem byla malá, chtěla jsem být bystrozorka jako byl můj táta. Ale jakmila jsem poprvé sedla na koště, jediné co mě zajímalo, byl famfrpál. A pak ve škole, když jsme měli první hodinu lektvarů na první vaření jsem se zamilovala. Obrana proti černé magii a tajemství černé magie mě pohltilo a já ted opravdu nevím, co z toho bych chtěla dělat do konce svého života.

Asi všechno, ale vím, že to nejde. Takže počkám ještě rok a snad se vše vyřeší, nějak. Mám takové tušení, že osud za mě mé dilema vyřeší a nejsem si jistá, jestli to bude příjemné řešení. Ale to nechme zatím být, ted mám momentálně obrovský strach o Draca. Nejede s náma vlakem jako ostatní, ale přemístil se už za hranicemi Bradavic na Malfoy Manor. Jeho otec mu poslal dopis, že ho potřebuje mít okamžitě doma. Což je skrytý kod proto, že jeho pošahaný páníček chystá nějakou akci, kde musí Draco být.

Proto jsem ted nervozní a potřebuju čokoládu, jinak bych se okamžitě vydala napomoc mému příteli. Jen doufám, že bude v pořádku a nic se mu nestane. Stále v ruce svírám prsten, který mi dal na naše první Vánoce a když se stal smrtijedem, tak ho očaroval. Je na něm smaragdový kámen, který když zrudne vím, že je v nebezpečí a když zčerná tak....Ne nezčerná na to ani nebudu myslet. Stále ho kontroluji a modlým se, aby zůstal zelený.

Jen za pomoci svých přátel a hromady čokoládových žabek jsem přežila celou cestu. Když jsem spatřila nádraží a všechny ty rodiče venku ulevilo se mi. A na druhou stranu jsem si pomyslela, kdo mu dal právo rozhodovat o tom kdo může a nemůže žít, kdo má právo čarovat a kdo ne? Je tu tolik dětí a milujících rodičů, kteří by pro své ratolesti položili vlastní životy. Není to fér!

"Ahoj miláčku" mamka mě pevně objala a já byla aspon na chvíly štastná. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se na zbytek mé rodiny. Sirius právě objímal svého syna a pak zvedl oči ke mě. Mé tělo se začalo třást a cítila jsem, že brzy začnu brečet. Neodsud mě prosím, ty ne. V duchu jsem šeptala tichou motlitbu.

Příšlo mi, že to trvá věčnost, než pustil Birana a došel, až ke mě. Dívala jsem se do bouřkově šedých očí a čekala. Najednou se na jeho tváři objevil úsměv a on si mě přitáhl k sobě do náruče.

"Tohle mi už nikdy nedělej, víš jak jsem se o tebe bál, když mi tvá matka řekla, že jsi zmizela?" kousek mě od sebe odtáhl a díval se mi do očí, pak mě pohladil po tváři a políbil do vlasů

"Je mi jedno, čí krev ti koluje v žilách, vždycky budeš moje kmotřenka. Moje dcera, kterou jsem neměl"zašeptal mi do ucha a já se rozbrečela. K čertu za poslední rok jsem brečela víc, než za celý svůj život

"Ale no tak, jsi přece Poberta. My nebrečíme a navíc úsměv ti sluší víc, sluníčko"setřel mi slzy a když mě oslovil přezdívkou, kterou mi vymysleli s tatkou, další slzy se spustily a já ho objala pevně kolem krku. Bylo mi jedno, že jsem musela stát na špičkách, bylo mi fuk, že se na nás všichni koukají a myslejí si, že jsme se zbláznili. At si myslí, co chtějí, mám u sebe svého kmotra a na ničem jiném nezáleží.

"A já jsem snad vosk?"dojemnou chvilku narušíl můj strýček a já mu s veselým smíchem padla kolem krku. Zatočil se mnou dokola a pak mě s polibkem na čelo položil na zem.

"Páni jsi den ode dne krásnější a já jsem den ode dne starší"postěžoval si a já mu dala pusu na tvář

"Strejdo ty nikdy nebudeš starej, ty a Sirie budete navždy mladý"mrkla jsem na něj a všichni se začali smát.

"Strávila s tebou moc času tichošlápku, je to stejná potvora jako ty" Remus mě se smíchem pocuchal ve vlasech a já konečně objala i tetu, která trpělivě čekala, dokud nedokončime naše dojemné přivítání.

"Nevím jak vy, ale já mám chut na zmrzlinu, co vy na to? Potvoro přeci my nedáš košem"objal mě Sirius kolem ramen, což vyvolalo další smích
"Jak by někdo mohl odolat kouzlu Siriuse Blacka?"usmála jsem se na něj a všichni jsme se přemístili do Příčné.

************

Večer, když jsem spokojeně ležela ve své posteli a usmívala se při vzpomínkách na dnešní dokonalý den se objevil dracův patron.

O půlnoci na konci Vaší ulice, jakmila doručil vzkaz s jeho hlasem, zmizel. Podívala jsem se na hodinky, bylo 11:35. Vyskočila jsem z postele a oblíkla si úzké džíny, tílko s drakem, lehkou bundičku a tenisky. Hřebenem jsem si pročísla vlasy, řasy si projela řasenkou a navonila se parfémam. Mrkla jsem na hodinky 11:55 akorát.

Potichu jsem se proplížila domem, mamka spala u sebe v pokoji. Opatrnějsem za sebou zavřela vchodové dveře, a pak už jsem běžela na smluvené místo. Už z dálky jsem viděla tmavou postavu a přidala jsem na kroku. Otočil se ke mě a čekal dokud k němu nedoběhnu.

Bylo zvláštní, že mi nenastavil svou náruč jako vždy. Ale mávla jsem nad tím rukou, když jsem došla až k němu zamračila jsem se nad jeho zvláštním obličejem. Teda on nebyl zvláštní, byl stejný jako před rokem a půl. V době, kdy jsme spolu nechodili.Tvářil se jako pravý Malfoy.

"Ahoj"řekla jsem trochu váhavě a nevěděla jsem jestli ho mám políbit jako vždy nebo ne.

"Ahoj"kývl mi na pozdrav, ale k ničemu jinému se neměl. Fajn takže ted si budem hrát na to, že spolu už víc jak rok chodíme? Bezva, co mu k čertu zase přeletělo přes nos?

"Ehm jsi v pořádku?Neudělali ti nic?"zeptala jsem se a bála se odpovědi. Za ten půl rok, co u něj slouží ho nutili k různým věcem.

"Nic mi není"odtáhl se ode mě když jsem se ho chtěla dotknout. Co se stalo? Nic jsem nechápala a popravdě musela jsem se držet, abych se nerozbrečela. Chce se snad rozejít?

"Aha v tom případě tu budeme jen tak stát a chovat se jako dva úplně cizí lidi?"do mého hlasu se dostávalo rozčílení. Byla jsem naštvaná na něj, že se chová tak chladně. Na jeho rodiče, že ho donutili přijmout znamení, a hlavně na NĚJ, že ničí všem kolem životy.

"Ne nebudem jen jsem ti přišel říct, že prostě..."zajel si rokou do vlasů a poprvé od doby kdy jsme se sešli se mi podíval do očí. V těch jeho byla bolest a smutek. Co se děje? Cítila jsem jak se mi stahuje hrdlo a začínají mi slzet oči.

"Je konec"řekl a uhnul očima. Stála jsem a nějak mi nedocházelo, co řekl. Jako kdybych stála mimo a dívala se na nás dva. Jako nezůčastněný dívák. Po pár vteřinách jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Stál kousek ode mě, ale nedíval se na mě.

"Konec?"zašeptala jsem a najednou jsem musela začít rychle mrkat, nebo bych se rozbrečela a to bylo to poslední, co jsem chtěla. Špatně se mi dýchalo a měla jsem pocit jako kdyby mi někdo vrazil do hrudi nůž.

"Ano bude to tak lepší pro nás oba"řekl zcela lhostejným hlasem. Jako kdyby mluvil o počasí, jak se sakra může chovat takhle?

"Lepší pro nás oba"zopakovala jsem po něm a kývala hlavou. Ne na znamení, že bych s ním souhlasila, ale proto abych dělala něco, co mi pomuže odpoutat pozornost od bolesti, kterou jsem cítila.

"Můžeš se mi alespon dívat do očí?"zavrčela jsem a musela se zhluboka nadechnout. Pomalu ke mě zvedl hlavu a podíval se mi do tváře

"Nejde to, nemohlo by to fungovat"řekl tichým hlasem, ale nebyl už tolik lhostejný jako předtím. Pokývala jsem hlavou a musela se podívat stranou, aby neviděl slzu, která mi stekla po tváři.

"A co ten rok, co jsme byli spolu? To bylo podle tebe, co? Jen sis krátil čas dokud ti nevyberou nějkou vhodnou manželku? Nebo sis dokazoval jakej si borec, že jsi sbalil nebelvírskou kapitánku družstva? Tak řekni něco sakra" hlas mi přeskočil a já už se nesnažila skrývat své slzy. Bylo mi zle a chtěla jsem utéct někam, kde bych se mohla v klidu vybrečet.

"Angelo já.."začal zase, ale já ho přerušila mávnutím ruky. Prudce jsem si setřela slzy a sundala si prsten z ruky.
"Končím"řekla jsem a dala mu prsten do ruky. A rychle se otočila k němu zády. Udělala jsem pár kroků a pak se zastavila a prudce se otočila.

"Aby jsi věděl Malfoyi tak tě miluju, víc než jsem kdy někoho milovala." podívala jsem se mu do očí a kašlala jsem na to, že mi tečou slzy. Došla jsem rychlími kroky, až k němu. Přitáhla jsem si ho rychle k sobě za košily a vášnivě ho políbila. Chvíly byl v šoku, ale pak si mě k sobě pevně přitiskl a začal mě líbat taky. Líbali jsme se tak jako kdyby to bylo naposled.

Docházel mi vzduch, ale nezáleželo mi na tom. Jediné na čem mi záleželo byl on a to, abych ho měla, co nejblíže u sebe. At se propadnu, jestli nechám ty šmejdy, aby nás rozdělili. Rukama sjel na můj zadeček a zvedl mě nahoru. Nohama jsem ho objala kolem pasu a dál ho líbala.

Ucítila jsem, že nás někam přemístil, ale bylo mi to jedno. Najednou mě položil na postel a kouzlem nás oba zbavil oblečení. Zaplat merlin, že existují kouzla. Milovali jsme se jako o život a jediné na čem v tu chvíly záleželo jsme byli my dva.

"Nemůžu bez tebe být, myslel jsem, že když tě od sebe odeženu, tak tě ochráním. Ale nejde to, miluju tě a potřebuju tě k životu"řekl mi, když jsme zcela unavení leželi v posteli a oknem nás hřáli první sluneční paprsky. Pohladil mě něžně po tváři a já se usmála. Vyhrála jsem.

"Nedovolila bych ti to"usmála jsem se na něj pomalu a on mě políbil

"Ty moje bojovnice"zašeptal mi do rtů a vyklubalo se z toho další milování. Pak už jsme opravdu usnuli a bylo nám oboum jednou, že nikdo neví kde jsme. Problémy jsme nechali venku, bude to tvrdý boj, ale já se nevzdám a budu za nás dva bojovat dokud budu dýchat.