Srpen 2014

Doučování

25. srpna 2014 v 13:02 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Tak jo lidičky, máme tu pokračování Zániku. Ted tu bude hodně Toma a Liz, tak si to užijte a zanechte komentář, když se vám to bude líbit :) Rico

"Halo, tady dole leží jedna holka bez kapky energie, šikla by se menší pomoc," zavrčela jsem na něj a on se konečně vzpamatoval, ale ne tak, jak bych si přála. Hůlkou si odlevitoval vzdálené křeslo ke mně a posadil se na něj. Připadala jsem si, jako šváb, kterého zkoumají pod lupou. Což se mi opravdu nelíbilo.

"Přestaneš na mě čumět a obstaráš mi posilující lektvar?" zasípala jsem na něj, protože na nic jiného už jsem se nezmohla. Když se mi zatmělo před očima a začala jsem lapat po dechu, protože moje tělo nemělo sílu ani na to, aby popohánělo životně důležité organy, tak se konečně milostivě zvedl a podal mi flakonek s životodárnou tekutinou. Posilující lektvar to rozhodně nebyl. Co byl k čertu zač? Okamžitě jsem cítila, jak se mi vrací síla a já se mohla zhluboka nadechnout, což byla taková úleva, že jsem se rozhodla s výslechem počkat.


"Co to do pekla bylo? A nezkoušej mi tvrdit, že posilující lektvar. Protože já rozhodně poznám obyčejný posilující lektvar a tohle nebyl obyčejný posilující lektvar," obořila jsem se na něj, když jsem se konečně posadila. Byla úleva moct opět ovládat své tělo. To, co se stalo před pár minutami, byla jasná ukázka toho, proč nikdy nesmím ztratit kontrolu. Stále jsem nebyla schopná využívat svou moc, tak aby mi neubližovala.


"Mě by spíš zajímalo odkdy dokážeš ovládat živly? Není to něco, co tě naučí ve škole," zabodl do mě ten svůj pronikavý pohled a já to nevydržela uhnula jsem očima. Zadívala jsem se na svoje nehty. S lítostí jsem zjistila, že se mi na palci odloupl lak. Trhla jsem sebou, když se zhoupla pohovka a on se ke mně naklonil. Odmítala jsem se na něj podívat, ale když se dlouhými štíhlými prsty dotkl mé brady a donutil mě se na něj podívat, tak jsem nakonec povolila. Ignorovala jsem přitom ten pocit vzrušení, který jsem z jeho dotyku cítila.


"Jak je možné, že ovládáš živly?" zeptal se znovu pevným hlasem a já nedokázala odtrhnout oči od těch jeho. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Slíbila jsem dědovi, že o tom nikomu neřeknu, ale vzhledem k tomu, že to viděl na vlastní oči a pochybuji, že jsem tak silná, abych mu dokázala vlézt do hlavy a tu vzpomínku vymazat, tak mi asi nic jiného nezbývá.


"Mám silné magické jádro a občas se má magie trochu vymkne kontrole. Sám dobře víš, že u mladistvých kouzelníků se to stává," pokrčila jsem nedabila rameny. Stisk na mé bradě zesílil a já se musela kousnout do rtu, abych nahlas nezasténala. Jeho pohled ztvrdl a mě bylo jasné, že mi na to neskočil. Najednou vypadal opravdu nebezpečně.

"Zeptám se tě ještě jednou a tentokrát se mi nepokoušej lhát," varoval mě a já lehce rozechvěle přikývla. Začal mi nahánět strach. Asi to poznal, takže mě pustil a pohodlně se opřel o opěradlo, ale nespustil mě z očí.

"Nevím, co víš nebo nevíš o Magii živlů, ale patří to mezi velmi vzácnou magii, která se dědí po rodičích nebo prarodičích. Problém je, že stačí, aby v rodině byl byt jen jeden mudla a magie se ztratí. To je také důvod, proč je dnes už tolik vzácná. Naštěstí naše rodina striktně udržuje čistý rodokmen. Za celých 12. století se u nás neobjevuje ani jeden mudla a dokonce ani kříženec," opřela jsem se taky a něco v jeho pohledu mě znepokojilo. Byl to jen takový záblesk. Pamatuji si, jak mi děda vyprávěl, proč tolik trval na tom, aby si má matka vzala právě Averyho. Jejich rodikmen byl stejně čistý jako ten náš. Ti dva měli to štěstí, že se milovali.


"Přišla jsem na to, že jsem jí zdědila, když mi bylo 8 let a já se hrozně rozčílila kvůli tomu, že otcovi rodiče nechtěli, abych přijela na prázdniny k nim. Pozvali jen dvojčata a Joshe a já zůstala doma sama. Nejdřív mi to bylo strašně líto, ale pak jsem dostala vztek a tak trochu jsem zapálila matčin oblíbený salon. Naštěstí se zrovna ten den děda rozhodl, že se na mě příjde podívat. Všechno napravil a rodičům oznámil, že si mě na celé prázdniny bere k sobě. Postupně mě učil, jak ovládat magii i sebe. Od té doby jsem každé prázdniny trávila u něj a trénovala jsem. Učila jsem se vše potřebné, ale problém je, že děda vážně onemocnil a musí zůstat v nemocnici, takže ted nemá, kdo pokračovat v mém vycviku a díky nastalé situaci je pro mě čím dál obtížnější se ovládat," dokončila jsem vyprávění a on se na mě pronikavě zadíval. To ticho už mě znervoznovalo, takže jsem se natáhla pro svou skleničku a zhluboka se napila.

"Nevěřil jsem, že někdy objevím někoho, kdo jí ovládá. Několik let jsem se pokoušel poodrhnout to tajemství, ale netušil jsem, že je to dědčná magie," promluvil nakonec tiše a já se na něj podívala. Opět se mi zdálo, že jsem v nich viděla nějaký divný záblesk, ale okamžitě to bylo pryč. Už jsem vypila víc a netrpěla jsem halucinacemi.


"Tak ted už to víš," řekla jsem nakonec. Asi bylo načase to tu zabalit a jít čelit svým problémům, jak by řekl můj dracený bratříček. V odchodu mi zabránila jeho ruka na mém zápěstí. Z tepla linoucí se z jeho těla jsem se lehce otřásla. Chtěla jsem mu ruku vytrhnout, ale on pevně obtočil dlouhé prsty kolem mého štíhlého zápěstí. Stisk nebyl bolestivý, ale nedovolil mi se pohnout. Bezmozně jsem se k němu otočila a obočí mi vyjelo nahoru.


"Ještě jsem neskončil," řekl tiše, ale z jeho hlasu čišela autorita. Ten chlap byl rozený vůdce a já zrovna nepatřila mezi nejpokornější lidi na světě. Popravdě jsem autority nesnášela a neustále je bojkotovala.


"Ale já skončila, takže mě okamžitě pust, nebo budeš svojí ruku sbírat po kouskách. Ty možná nepatříš mezi lidi se kterými je radno si zahrávat, ale to ani já ne. Ovládám hodně temná a zlá kouzla a ke tvé smůle se je nebojím použít," řekla jsem výhružně a jemu se v očích blýsklo výzvou. Na tváři se mi objevil chladný úšklebek a už jsem se chystala mu dát menší ochutnávku, ale v tu chvíli mě strhl dopředu a já vykřikla.


Dopadla jsem rovnou na jeho širokou hrud a v duchu jsem mu musela připsat body, že mě pevně sevřel kolem pasu a já výjimečně v jeho přítomnosti neutrpěla žádné zranění. A další zcela nevhodná myšlenka se týkala jeho silného těla, které bylo přitisknuté k mému a sakra, at se propadnu, ale dokonale jsme do sebe zapadali. Kde on byl tvrdý, já byla měkká. Což je docea klišé, ale pravdivé.

A jak voněl. Nemohla jsem přijít na to o co šlo. Nebyla to žádná vonavka, ale šlo spíš o něco velmi silného. Nějaké koření a já nemohla přijít na to které. Ale bylo pro něj charakteristické. Třeba ještě budu mít čas to zjistit.
V budoucnu.
V jeho posteli.

Zatraceně na co to zase myslím? Jsem normální 16 letá holka v pubertě, kterou řídí prakticky jen hormony a jsem hodně natěsno přitiknutá k velmi, ale sakra velmi přitažlivému dospělému muži, tak co se tak divím? A jelikož jsem k němu byla přitisknutá i boky, tak jsem cítila, že ani jemu ta situace není úplně tak lhostejná. A jsem si jistá, že bych mohla zařídit, aby mu byla ještě více příjemná.


Přimhouřil oči, jako kdyby věděl o čem přemýšlím a pak se ke mně mírně sklonil. Už jsem čekala, že mě konečně políbí, ale on se místo toho sklonil k mému uchu a já se zachvěla, když mi jeho teplý dech ovál citlivou pokožku na krku.

"Jsi ještě dítě, než abys své výhružky dokázala vyplnit. Možná máš velkou moc a nadání, ale nedokázala by jsi ublížit ani mouše holčičko," zašeptal mi tiše do ucha a já byla na pár vteřin paralelizovaná jeho blízkosti, ale pak mi došel význam jeho slov a vztekla jsem zavrčela. Bohužel nečekal, že budu tak impulzivní a nakopnu ho kolenem rovnou do jeho chlouby. Mělo to dvě výhody, pustil mě a navíc jsem cítila pocit zadostiučinění, když jsem ho viděl se bolestí svíjet u mých nohou. Ten pohled se mi sakra líbil. Najednou jsem pocítila silnou touhu vidět takhle trpět Rabastana, July, Luciuse a tu blondatou flundru.


"Možná jsem holčička, ale nevíš, co všechno dokážu," zasyčela jsem chladně a on se na mě i přes bolest podíval. V jeho očích jsem zahlédla překvapení a to vyvolalo na mé tváři úsměv.



I přes strašnou bolest, která ho spalovala si všiml výrazu v její tváři a ten ho překvapil. Líbilo se jí, že mu způsobila bolest. Ale co ho zarazilo víc, byly její oči. Nikdy nepotkal nikoho, kdo by měl tak chladné a tvrdé oči. Vídal je jen, když se podíval do zrcadla. Ta malá protivná holka možná byla dcerou jeho největších nepřátel, ale zároven mu byla, až děsivě podobná. Měla v sobě tolik zlobi, nenávisti a chladu stejně jako on. Ale byl tam i ohen a ten ho zaujal ještě mnohem víc. I přesto, že ona na rozdíl od něj vyrůstala v úplné rodině, toho měli hodně společného. A její magcké nadání Toma zaujalo víc, než by mělo. Vždycky rád objevoval a zkoumal nové možnosti a ona v sobě skrývala obrovský potencionál, který hodlal prozkoumat. Jen se bude muset naučit ignorovat to, jak moc je přitažlivá a jak moc touží ochutnat ty plné rty. Věděl moc dobře, že po něm touží a že by stačilo jen kývnout a ona by se mu odevzdala, ale to bylo nemožné. Už jednou kvůli nízkým pudům málem sešel ze své cesty a podruhé už nic podobného nedovolí.

"Myslím, že jsi to konečně pochopil," uculila jsem se přeslazeně a on mě propálil nenávistným pohledem, ale mě to bylo fuk. Potřebovala jsem si od něj udržovat odstup a jelikož moje pošahané hormony posedlé tělo nemá rozum, tak budu muset zařídit, abych ho odpuzovala a znovu jsem se nedostali do podobné situace, protože podruhé už bych to nemusela vydržet. A moje ego by asi nesneslo, kdyby mě odmítl, když bych po něm vyjela. Už i tak utrpělo dost hlubokých ran od mých bývalých. A navíc mě děsila ta nově objevená touha po způsobování bolesti ostatním.

"Někoho mi připomínáš," prohlásil zadumaně, když se postavil na nohy. Nechápala jsem, jak mohl být stále tak elegantní, i když musel trpět neskutečnými bolestmi. Málo který kluk nebo chlap by to zvládl s takovou grácií jako on. Kopnutí do koulí je přece jen kopnutí do koulí, to není žádná procházka růžovou zahradou. Ne že bych s tím samozřejmě měla nějaké zkušenosti, jen jsem byla čas od času původce té bolesti pro toho či jiného kluka.

"Opravdu? A koho? Tvou dceru?" ušklíbla jsem se jízlivě a v jeho tváři se objevil tak tvrdý pohled, až jsem se zachvěla. On už alespon trochu zjistil, čeho jsem schopná, ale já o něm stále netušila ani tuk. A nejvíc nebezpečný je nepoznaný nepřítel.


"Nemám děti," řekl temně a já se kousla do spodního rtu. Zatraceně, kde je to moje předsevzetí po něm přestat toužit? Neměl by mě spíš zastrašit? Každý normální člověk by utekl. Ale Liz ne, ta naopak slintá jak háravá fena a prosí o trochu pozornosti. Ale možná to bude tím, že jsem měla od dětství trochu pokřivený vnímání.

Názorný příklad je můj děda. Celá moje rodina ho nenávidí a ostatní se ho bojí. Já ho naopak mám ráda a fascinuje mě, co všechno dokázal. Asi jsem opravdu mírně narušená. Počkat. Říkal že nemá děti a snubní prsten jsem u něj taky neviděla Znamená to, že neexistuje žádná paní cizincová? Už opravdu šílím, potřebuji se vzpamatovat. A to urychleně.


"Připomínáš mi mě samotného ve tvém věku," řekl nakonec zamyšleně a já se na něj udiveně podívala. Obočí mi vyletělo nahoru a nevěděla jsem, co na to říct. To bylo snad poprvé. Mě nikdy nedojdou slova, já mám vždycky odpověd. Ale ted jsem jen stála a překvapeně jsem mrkala. Opravdu mu připomínám jeho? A čím? Co je zač?

"No...nevím jestli bych to měla brát jako urážku nebo se bát," ušklíbla jsem se nakonec drze a tentokrát se na mě podíval se zdviženým obočím on. Jestli chce stále vyhledávat mou společnost, tak si na mé ironické a urážlivé poznámky bude muset zvyknout. Hlavně proto, že ve mě vyvolává neznámou touhu potom ho opakovaně urážet.

"Proč se tak divíš? Kdo normální by chtěl být takový nepříjemný, povíšený, sám sebou posedlý egocentrik jako ty?" založila jsem si ruce na prsou a čekala. Jeho výraz potemněl a já se spokojeně ušklíbla. Možná mohl být nedostupný a mrazit, jako ledovec, ale já ho dokázala vytočit. Což není zrovna emoce, kterou bych v něm chtěla vyvolat, ale něčím začít musím, ne? A mě to tak bavilo.

"Jednoho dne ti někdo tu tvou prořízlo pusu zavře," vyhrožoval a já došla, až k němu a zaklonila jsem hlavu. Na tváři mi hrál sladký úsměv, kterým jsem používala vždy, abych se dostala z nějakého problémů. Bude to znít hodně namyšleně, ale zatím mu žádný chlap neodolal. A i přes jeho viditelnou snahu to hnula i s ním. V očích měl opět hlad a mě se to sakra líbilo. Táta vždycky říkal, že jsem děsivá kombinace jeho a své matky.


"Och na to stačí cizí rty a jazyk. Hlásíš se jako dobrovolník?" mrkla jsem na něj rozverně a musela jsem se držet, abych nevyprskla smíchy, když vykulil oči a urychleně o krok ustoupil. Jako kdyby se snad bál, ale to se mi určitě zdálo. Velký zlý cizinec se přece ničeho nebojí, ne? Možná dostanu cenu za největšá mchu roku. Najednou se jeho výraz změnil. Což se mi nelíbilo. Vystrašený cizinec byl lepší, než tenhle neproniknutelný led.

"Možná máš kolem prstu omotané pubertáky ve škole, ale já jsem muž holčičko a rozhodně mě nezajímají děti. Rád pod sebou cítím smyslné ženské tělo. Ty jsi ještě moc malá na to, abys věděla, jak mě potěšit," ušklíbl se posměšně a já zalapala po dechu. Ten zmetek. Chce mít válku? Bude mít válku. Já mu dám, že jsem dítě. Já mu dám, že nevím, jak potěšit muže. Já ho zničím, bastarda jednoho. Ještě mě bude prosit, abych ho nechala.

"Já nejsem nekrofil drahoušku," mrkla jsem na něj vesele a šla jsem se posadit zpět na pohovku, protože mi bylo jasné, že se od tu ještě nějakou dobu nedostanu. Naklonila jsem se pro svou skleničku a pomalu se napila. Celou dobu mě pozoroval přimhouřenýma očima a já se v duchu radovala. Ale bylo mi jasné, že mi to vrátí.


"Jak myslíš zlatíčko," prohlásil medově a výraz jeho tváře se mi vůbec nelíbil. Vypadal. Jako kocour, který právě přišel na to, jak sežrat kanárka. A navíc výraz zlatíčko z jeho úst zněl poněkud dost divně.
"Mám pro tebe návrh," posadil se opět do svého křesla a já povytáhla obočí. Zatvářil se otráveně a já stiskla zuby. Opravdu mi pekenlně leze na nervy.

"Už jsem zapomněl, jak dokážou být děti posedlé hormony," prohlásil nepříjemně a já se musela držet, aby mu nesežehla obočí malým plamínkem. Přestal by se tvářit tak samolibě. A vlastně to byl velmi dobrý nápad. Jsem si jistá, že by získal šeptku respektu.

"Tomu se ani nedivím, už je to zřejmě hodně dávno, co jsi byl mladý, že?" uculila jsem se nevinně a on se zhluboka nadechl a opět vydechl. Viděla jsem na něm, že by mě nejraději přidusil nebo možná i rovnou udusil, ale nakonec získal ztracenou rovnováhu a zabodl do mě svůj mrazivý pronikavý pohled. Jsem ráda, že ho štvu stejně moc, jako štve on mě.

"Mě zaujal tvůj magický potencionál a ty potřebuješ někoho, kdo bude pokračovat ve tvém výcviku, takže ti nabízím, že ti pomohu," ignoroval mojí poslední poznámku a svým návrhem mě vytočil doběla. Ten namyšlený, nesnesitelný egocentrik.
"Nemám zájem," ušklíbla jsem se a on naklonil hlavu lehce na stranu, jako kdyby špatně slyšel. V jeho věku je to dost možné.

"Cože prosím?" zeptal se nakonec a já se uchechtla. Vždyt jsem to říkala. Já mu dám takové kapky, že urychleně uteče, co nejdál ode mě a dá mi konečně pokoj.

"Tušila jsem, že nebudeš zrovna nejmladší, ale očividně jsi na tom ještě hůř, než jsem si myslela. Dokonce i špatně slyšíš, chudáčku," politovala jsem ho a v jeho očích se objevil záblesk rudé, který okamžitě zmizel. Zdálo se mi to? Už zase? Vždyt jsem ho viděl ve dne, takže upír to být nemohl. A i když byl bledý, tak na vampíra neměl. Nebyl posedlý nějakým démonem? Ale to bych z něj cítila síru a ne příjemnou kořeněnou vůni, která mi utkvěla v paměti z večera, který si stále moc nevybavuji.

"Opravdu si zahráváš a mohla by jsi být nemile překvapená. Jsem velmi tolerantní, ale všechno má své meze. Tvý rodiče by jistě mrzelo, kdyby přišli o svou prvorozenou dceru. Byla by škoda té hezké tvářičky, takže ti doporučuji, abys se mnou začala mluvit uctivěji," varoval mě zlověstně a já stiskla zuby, ale mlčela jsem. Nepochybovala jsem, že mi právě otevřeně vyhrožoval a už vůbec jsem nepochybovala o tom, že by svou výhružku klidně splnil. Do čeho jsem se to zase zapletla? A co si do pekla myslel, že je zač? Zvedla jsem bojovně bradu a tvrdě se mu zadívala do očí, sakra proč musí být tak vysoký?

"A ty si můžeš být jistý, že bych bojovala do posledního dechu a kdybys mi něco provedl, tak by jsi byl synem smrti, protože můj děda by si tě našel a zabil tě," vrátila jsem mu to chladně a jemu se opět zablýsklo v očích.

"Nebojím se tebe ani jeho. Tahle bezpřednětná a zbytečná debata už mě nebaví," zatvářil se opět otráveně a já si odfrkla, "takže ještě jednou. Chceš, abych pokračoval ve tvém výcviku?" zeptal se mě klidně a já se zatvářila nerozhodně. Na jednu stranu jsem chtěla, pokračovat v učení a zároven s ním i trávit víc času, abych ho mohla vytáčet, ale na druhou stranu jsem o něm nic nevěděla a tohle by mu dalo téměř volnou ruku k tomu, aby si se mnou prakticky dělal, co chtěl. A navíc by měl k dispozici moje dědictví. Ale když nebudu pracovat na svém sebeovládání, tak by to mohlo brzy dopadnout hodně ošklivě.

"Budeš mi pomáhat rozvíjet mé schopnosti, ale nikdy je nevyužiješ ve svůj prospěch," kladla jsem si podmínky a on se zamračil, ale nakonec přikývl. Na tváři se mi okamžitě objevil spokojený úsměv a já vyskočila na nohy.

"Dobrá, jsme domluvení a ted mě omluv, ale je načase se ukázat doma, at staříci nešílí strachy," ušklíbla jsem se jedovatě a ignorovala přitom jeho vzteklý pohled. Věk je holt citlivý pro každého chlapa přes 20. A i když on vypadá hodně mladě, tak si myslím, že bude podobně jako mým rodičům možná o trochu mín. Ale magie dokáže hodně. A černá magie ještě víc. Čaroděj, který jí dobře ovládá si může změnit svůj vzhled.

Něco..

21. srpna 2014 v 19:05 | Rico |  Moje řeči
Jsem ztracená a blouzním,
stále po tobě toužím.
Neexistuješ, ale přece tady jsi,
jsi výplod choré mysli.

Snažím se otevřít oči,
chci procitnout.
Dál už to nechci,
musím se odtrhnout.

Sleduji a tiše závidím,
hledám, ale nic necítím.

Nic než prázdno
a zlověstné ticho.
Otevři oči a žij,
otevři je a procitni

Ohen, voda a vítr

21. srpna 2014 v 11:42 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Uběhlo asi pět minut a já naštvaně zavrčela, když jsem položila nedopitou skleničku na bar a neochotně jsem se vydala dozadu. Došla jsem, až k velmi tichému a příjemnému salonku ve kterém na velké pohovce seděl cizinec a v klidu upíjel zlatavou tekutiny. Můj příchod okomentoval jen pobaveně pozvednutým obočím a nalitím whisky do druhé skleničky. Zkušeně jsem nad ní párkrát mávla rukou s prstenem, který mi sloužil jako náhrada hůlky, abych nemusela ostatním vysvětlovat, jak dokáži kouzlit bez hůlky. Cizinec to odměnil uznalým kývnutím hlavy a já se namyšleně ušklíbla.

"Nečekala bych, že v takovém pajzlu budou mít něco takového," rozhlédla jsem se kolem a lehce jsem se zachvěla, když do mě zabodl svoje černé oči.
"Jako čistokrevná čarodějka určitě nemáš ráda mudly a přesto si mezi ně chodila pít, proč?" vyzvídal a já se zamračila. Ten chlap byl opravdu divný. Ale i přesto a přes všechny varovné signály, které vysílal můj zdravý rozum, jsem se posadila do křesla naproti němu.

"Tak zaprvé, jsem nikdy neřekla, že mudly nemám ráda. Nepatřím mezi ty šílené fanatiky, kteří by nejraději všechny mudly zavřeli do klecí, jako nějaká zvířata," řekla jsem znechuceně a jemu se ve tváři objevilo cosi, co mě znepokojili. Patří on snad mezi takové čaroděje?

"Ale souhlasím s tím názorem, že magie patří kouzelníkům a že by se kouzelnická krev neměla mísit s tou její. Mudla nikdy nemůže pochopit čaroděje a vznikají z toho jen problémy a trápení. Mnoho z nich, ne ale všichni, v nás vidí jen zrůdy a hříčky přirody. Znám mnoho čarodějů, kteří kvůli chybě svých rodičů trpěli. Jsou to skvělý lidé a žádný z nich si nezaslouží, aby s nim nějaký špinavý mudla zacházel špatně. Takže by měla magie zůstat jen čarodějům," zakončila jsem svůj proslov a on se tvářil zamyšleně. Dala bych všechno za to, abych věděla na co myslí.

"Takže jsi hrdá na svou krev a zastáváš názor, že magie patří jen nám," zadíval se mi do očí a já přikývla. Chápala jsem Siria, který od své rodiny utekl a byl štastný v Nebelvíru, ale pro mě by takový život nebyl. A to i přesto, co mi jeden člen naší rodiny provedl a jak se ke mně chovají moji rodiče. Minimálně jsem měla brášky a dědu.
"A proč tedy chodíš do mudlovských podniků?" pokračoval ve výslechu a já zvedla oči v sloup. Ten je zvědavý, jak babka od vedle.

"Protože mi ještě pár týdnů nebude 17 náct a nechtěla jse, aby mě viděl někdo známý," řekla jsem nakonec a on se tvářil zadumaně. Naklonila jsem hlavu lehce na stranu a pozorovala jeho ostré rysy. Nebyl to klasický krasavec, ale byl neuvěřitelně přitažlivý a to tajemství, které ho obklopovalo mu dodávalo kouzlo. Sálal z něj sex a mě opravdu znervoznovalo, že uvažuji nad něčím podobným. Nic o něm nevím, jen to, že mě neustále pronásleduje a já přemýšlím o tom, jak bych ho chtěla dostat do postele?

"Tak proč jsi dnes přišla do Obrtlé? Proč jsi změnila názor?" naklonil hlavu na stranu a zvědavě mě pozoroval. Silně jsem se zatnula zuby a pokusila se uklidnit. Poslední, co jsem potřebovala bylo, abych před tímhle cizincem ukázala, co ve skutečnosti umím. Neznám ho a nevím, co je zač, což z něj dělá mého potencionálního nepřítele. Věděla jsem, že můj talent by mnoho čarodějů rádo zneužilo a proto jsem ho tajila.

"Pohádala jsem se s brarem a nakonec i s rodiči," řekla jsem nakonec nechotně a překvapilo mě, že se mi ulevilo. Od chvíle, kdy jsem se dozvěděla o July a Rabastanovi, jsem se stáhla do sebe a odmítala s kýmkoliv mluvit o svých citech a že se všichni sakra snažili. Sirius se nevzdal až do konce roku a dokonce mi i pravidelně posílal dopisy.

"Bráška ti nechtěl půjčit koloběžku?" rýpl si do mě a já se na něj chladně podívala. Jen počkej ty bastarde, ještě nevíš s kým máš tu čest.
"Ty musíš mít o sobě velmi nízké sebevědomí, co?" ušklíbla jsem se pohrdavě a on se zamračil, až jsem si myslela, že ani není možné, aby někdo takhle zkroutil obličej.
"Co tím chceš říct?" zavrčel a po pobavení nebylo památky.

"Jen hodně velký zkrachovalec si neustále zvyšuje své chatrné sebevědomí tím, že se snaží shazovat a urážet ostatní kolem sebe. Myslela jsem, že máš navíc," zakroutila jsem hlavou a lítostivě si ho prohlédla. Zdálo se mi, že se v jeho očích na vteřinu blískla rudá, ale když jsem mrkla, tak v jeho očích byla jen černá a zase černá. Už bych asi neměla pít.

"Zahráváš si s ohněm holčičko," procedil skrz sevřený rty a bylo na něm vidět, že jsem ho opravdu rozčílila. Skvěle, alespon v tom nejsem sama. A on ani netuší, jak moc ráda a často si s ohněm zahrávám.
"To mi jako vyhrožuješ? Vážně si myslíš, že se tě zaleknu? Tak to se hodně rychle prober frajere," řekla jsem pohrdavě a výšměšně. Zvrátil hlavu a na pár vteřin zavřel oči. Když promluvil, tak měl hlas klidný a tichý, ale stále oči neotevřel.

"Tak proč jste se hádali," zeptal se znovu a já se zamračila. Už mi s těmi neustálými otázkami lezl krkem. Ale z neznámého důvodu jsem cítila potřebu mu všechno říct.
"Brácha se mi snažil domluvit, abych zradu mého ex a sestry přestala řešit utápěním se v alkoholu," začala jsem s tím poměrně jednodušším. Stále měl zavřené oči a já zaskřípala zuby. Mohl vypadat ještě víc lhostejně?
"A rodiče?" chtěl vědět a já si odfrkla. Ti kdyby věděli, kde ted právě jsem a s kým, tak budou asi šílet. A ta představa mě podivně nadchla. Že bych jim to po návratu mrskla do obličeje? Je mi jasné, že by mi otec dal domácí vězení a pravděpodobně by to skončilo tak, že bych ho poslala k čertu a utekla.

"Otec se mi snažil promluvit do duše ohledně mého nevhodného a velmi nevděčného chování ke své milující rodině," odrfkla jsem si jízlivě a vzápětí jsem musela polknout, protože mě opět ….vlna bolesti způsobená otcovou zradou.
"Chápeme, že se cítíš uražená a že ti sestra ublížila," parodovala jsem ho a z mého hlasu odkapával jed. Tentokrát otevřel oči a zídal se rovnou do těch mých.

"Co on sakra může vědět o tom, co cítím? Jak může mluvit o tom, že chápe, že se cítím uražená? Ona mi do pekla přebrala přítele a nechala se od něj zbouchnout. A odemě se očekává co? Že se budu štastně usmívat, že ze mě bude teta? Tak to mají smůlu, protože já nejsem pokrytec jako oni. A jak vůbec může mluvit o pochopení? Co on ví o zradě? On nikdy o nic a nikoho nemusel bojovat, nikdo mu nezlomil srdce, nezradila ho jeho nejbližší, kterým bezmezně věřil. Neví absolutně nic o tom, co cítím," zuřila jsem a vzápětí jsem skryla obličej do dlaní, protože jsem cítila, že mě pálí oči. Cítila jsem tak obrovskou bolest svírající mé srdce, až jsem měla pocit, že se nemohu nadechnout. A právě v tu chvíli se na mém rameni objevila cizí dlan a já se zadívala do černých očí neznámého cizince, který mi v posledních dnech byl mnohem blíž než moji rodiče, sourozenci a přátele v posledních týdnech, což bylo divné a znepokojivé.

"Nenech je, aby ti dostali na kolena Mary. Jsi mnohem silnější, než oni," zadíval se mi pevně do očí a já překvapeně zamrkala.
"Mary?" vydechla jsem zaskočeně a on se okamžitě odtáhl a opět se posadil na pohovku. Okamžitě mi chyběl teplo vyzařující s jeho dlaně a blízkost jeho mužného těla.

"Jsem si jistý, že tvá rodina i přátelé ti říkají různými zkráceninami tvého prvního jména. A já se nerad zařazuji mezi většinu," odpověděl mi namyšleně a já zvedla oči v sloup. Co jiného jsem od něj taky mohla čekat, že?
"A ty mi něco povídej o sebevědomí," ušklíbla jsem se, ale uvědomila jsem si, že díky našemu dohadování jsem zapoměla na to, jak mě trápí, jak nespravedlivě se ke mně otec zachoval. Což bylo téměř neuvěřitelné.

"A co se nelíbí tvé drahé matičce?" zeptal se a z jeho hlasu čišel chlad, opovržený a ironie. Na vteřinu mě napadlo, že matku zná a že mu provedla něco strašné, ale to byla hloupost, takže jsem na tu zbloudilou myšlenku okamžitě zapomněla. Znala jsem všechny známé svých rodičů a s většinou jejich dětí jsem chodila do školy.

"Dneska se dozvěděla, že její prvorozená dcera ovládá bezhůlkovou magii, kterou zdědila po jejím nenávideném otci a to jí mírně rozrušilo. Už takhle špatně zvládá to, že se s dědou už od dětství, kdy jsem se o něm dozvěděla, stýkám. A kdyby věděla, co všechno mě naučil a s čím vším mi stále ještě pomáhá, tak by jí asi v jejích 37 letech ranila mrtvice," ušklíbla jsem se jízlivě a on se na mě pozorně zadíval. Přišlo mi, jako kdyby se snažil zjistit jestli mluvím pravdu.

"Ty ovládáš bezhůlkovou magii?" zeptal se nakonec a já pyšně přikývla. Děda mě už dávno naučil, že mám být pyšná jak na svou čisto krev, tak na svůj rodokmen a taky na své nadání.
"Je to velmi vzácné," prohlásil zadumaně a já se cítila ještě výjimečnější. Nevím proč mě ocenění v jeho hlase, tak potěšilo? Vždyt i děda byl nadšený a jeho ani neznám. Začínám mít vážný problém s vlastní psychikou. Netrpěl někdo z rodiny schizofrenií nebo jinou psychickou poruchou? Když se dědí magie, tak i tohle, ne? Je načase se začí opět chovat jako sebevědomá studentka Zmijozelské koleje.

"Říkala jsem přece, že jsem z velmi vážené rodiny, tak čemu se tak divíš?" ušklíbla jsem se namyšleně a on povytáhl obočí. Něco si pro sebe zamumlal, ale zachytila jsem jen. "Asi by se hodně divili" Netušila jsem o kom a o čem mluví, ale rozhodla jsem se to neřešit.

"Takže si zdědila po svém dědovi nadání ovládat bezhůlkovou magii a tvoji rodiče se to dnes dozvěděli a nebyli z toho nadšení?" zeptal se nakonec a já se ušklíbla.
"Přesně, nebyli nadšeni," řekla jsem ironicky a on se mírně zamračil. Co mu zase je?

"Nechápu to....měli by být na tebe pyšní," zakroutil mírně hlavou a jí pokrčila rameny a kopla jsem do sebe další skleničku. Už jsem dávno přestala počítat kolik jich je. Dokud to nebudu míchat, tak to bude v pohodě. Ano, je pravda, že každý rodič by měl být na své děti pyšní. Ale stejně jako byli Blackovi zhrozeni svým starším synem, který se dostal do Nebelvíru, tak ti moji byli zklamaní, že já skončila ve Zmijozelu. Možná by jsme se měli se Siriem prohodit a naši rodiče budou štastní.
"A co tvoji sourozenci? Ti s nimi mají podobný vztah?" zeptal se opět a zvrátila hlavu dozadu a uchechtla jsem se. At to má matka nikdy nepřiznala, tak dvojčata milovala, možná proto, že když je čekala, tak na ní zaútočil nějaký šílený čaroděj a ona o ně málem přišla. A Josh byl prostě ideální syn ideálních rodičů. Jen já jsem se jim nepovedla.

"Starší brácha se dostal do Nebelvíru a Jéčka do Mrzimoru. Nikdo z nich neskončil ve velkém, zkaženém, hříchem prolezlém Zmijozelu. Asi trpí pokročilým stadiem sklerozi, protože zapomněli, že sami byli ve zmijozelu stejně jako zbytek naší rodiny. Jsou to oba pokrytci," zavrčela jsem naštvaně a odpovědí mi bylo ticho. Naklonila jsem hlavu do strany a zadívala se na něj. Vypadal, jako kdyby mě ani nevnímal. Já mu to vyprávím o svém životě a on se tváří, jako kdyby ho to nezajímalo. Proč já to vůbec řeším, doma jsem na nezájem zvyklá. Tak proč mi vadí, že mě ignoruje chlap, kterého ani neznám?

"Hele myslím, že už toho o mě víš dost a já neznám ani tvé jméno," řekla jsem odměřeně a pro efekt jsem si založila ruce na prsou.
"Můžeš mi říkat Pane," nabídl mi a já byla ráda, že jsem v tu chvíli nepila, protože bych se ted pravděpodobně dusila whisky. Chvíli jsem na něj nevěřícně zírala a vzápětí jsem se začala nahlas smát, až mi začaly slzet oči. Ale když jsem si všimla jeho vážného výrazu, tak mě všechno veselí přešlo. Ten hajzl to myslel vážně. Rozzuřeně jsem se postavila na nohy a byla jsem opravdu ráda, že jsem toho ještě nevypila tolik.

"To jsi nemyslel vážně, že ne?" zeptala jsem se ho pro jistotu a povíšený výraz byl odpovědí sám za sebe. Napětí posledních týdnů najednou vybuchlo.

Doslova.

Klidné plameny v krbu se změnily na vražedné žhavé nástroje smrti, malým okýnkem dovnitř vrazil chladný severní vítr, odněkud se vyvalila voda a ted nám smáčela nohy, země se začala mocné otřásat. Cítila jsem tu obrovskou energii a moc, která mnou procházela. Cizinec vypadal ohromeně, potěšeně a v očích mu hrály nadšené plamínky. Ten cvok si to snad užíval. Neuvědomoval si, že bych ho mohla jedinou myšlenkou zabít?


Nestojí mi za to, abych kvůli němu skončila v Azkabanu. Dalo mi hodně práce, abych živly poslala zpět a pak jsem se vyčerpaně zhroutila do křesla. Na jednu stranu jsem se cítila, až děsivě mocně, ale zároven i naprosto zničeně a bez jakkékoliv špetky síly. On tam dál postával a ohromeně mě sledoval. A kde má ty své řeči o malé holce ted? Ha.

Bezhůlková magie

20. srpna 2014 v 17:40 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Taaak lidička tady je druhá část kapitoly :) Věnování pro Selu a taky dlouho ztracenou komentátorku Tinu :D Snad se vám to bude líbit :) Komentáře potěší :) Rico

Hups

18. srpna 2014 v 15:25 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Ok na žádot jedné zoufalé a vysmáté osoby, která mi slíbila koment, přidávám polovinu další kapitoly. Ta malá hrstka, co to čte bude mít určitě radost, protože se tu konečně objeví jedna z hlavních postav. Rico :)

Podpora

16. srpna 2014 v 16:08 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Tak konečně jsem se dokopala k tomu přidat nový díl. Takže si ho užijte a já jdu dál pilně pracovat na nové povídce, at mám co přidávat, až Zánik skončí. A v obou případech se máte rozhodně na co těšit. Nezapomente, že se to jmenuje Zánik Lorda Voldemorta, což znamená, že se brzy objeví i Voldy :) Komenty potěší. Rico

Znovu zlomené srdce

6. srpna 2014 v 11:03 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Ahoj lidička, tak jelikož se mi nějak nepovdelo najít tuhle kapitolu, kterou jsem napsala před rokem, tak jsem se rozhodla se do ní pustit znovu. Je to krátký, ale víc jsem do ní cpát nechtěla. Zbytek si schovám na další kapitolu. Jinak už se blíží objevení nové kapitoly, tak se máte na co těšit :) Rico