Září 2014

Calla a Tally

30. září 2014 v 13:20 | Rico |  Jednorázovky
Ahojky lidičky, jsem tak trochu hodně nemocná a jelikož musím tvrdnout v práci, tak se snažím nějak zabavit svou mysl, aby moje tělo nemělo šanci věčně naříkat, jak mu je zle :D Zkrátka mě napadlo, že bych mohla napsat krátkou jednorázovku z pohledu Cally a Tallyho v době, kdy mají téměř dospělé děti. Tak snad se vám to bude líbit :) Rico

Mystique 2/2

29. září 2014 v 11:59 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta


"Tak s čím začneme?" přestala jsem se okamžitě usmívat a on se ušklíbl, než zamířil k laboratoři. Už jsem se zmínila, že to je nesnesitelný bastard?


"Vyzkouším si, jak jsi na tom s přípravou lektvarů. K čemu je bezoár?" otočil se na mě a já mu věnovala pohled, který jsem měla vyhrazený pro pitomý blondatý slepice. A ted nově i pro něj. Protože ta otázka byla trpná.

"Děláš si ze mě srandu? V desíti letech jsem připravila dokonalý Doušek živé smrti frajere. Kdy jsi ty poprvé byl schopný uvařit něco podobného?" ušklíbla jsem se posměšně a zřejmě jsem ho vyvedla z míry, protože mu obě obočí vystřelily překvapením nahoru. Kousla jsem se do rtu, abych zadržela úsměv.

"Tvůj dědeček je zřejmě velmi dobrý učitel," prohlásil opět klidně a já si odfrkla. Neměl ani tušení o čem mluví.
"Děda patří mezi čtyři nejlepší lektvarové mistry na světě," uchechtla jsem se a cítila jsem pýchu, že jsem vnučka, tak úžasného muže.

"V tom případě zkusíme jestli si už nevyšla ze cviku," kývl směrem ke stolu a na pergmanet mi napsal čtyři názvy lektvarů, které jsem měla připravit. Opět jsem byla ve svém živlu. Neverbálně jsem si zapálila kotlík, očarovala jsem několik nožů, které mi připravily základní suroviny a po celou dobu jsem se jemně usmívala. O čtyři hodiny později jsem mu předvedla ukázkové lektvary. Snažil se na nich najít nějakou chybu, ale k jeho smůle vybral zrovna ty, které jsem uměla připravit i se zavřenýma očima. To takové Vitasérum mi ještě dělalo menší problémy. Ale nebylo potřeba mu to zatím říkat. Však on na to časem příjde sám.

"Dobrá, takže zkusíme pár praktických kouzel," řekl opět nepříjemně a já se musela držet, abych se samolibě neusmívala. Milovala jsem ten pocit, že jsem mu v uvozovkách nakopala zadek. Frajer potřeboval srazit hřebínek.

Horší bylo, že tentokrát jsem to bylo já, kdo dostal na zadek. Věděla jsem, že v útočných kouzlech jsem hodně dobrá, ale na něj jsem rozhodně neměla. Skončila jsem na zádech a zuřivě jsem oddechovala. On stál nade mnou a ten jeho povýšený výraz bych mu z tváře nejraději sedřela rejžákem. Podal mi ruku, ale já jí ignorovala a namáhavě jsem se postavila na bolavé nohy. Začala jsem k němu cítit nenávist.

"Jsi sadista," obvinila jsem ho a sykla jsem, když jsem se omylem dotkla nateklého zápěstí. Zamračil se a ignoroval moje pokusy se mu vytrhnout, když mi léčil všechna zranění, která mi provedl.
"Dnes to stačí, uvidíme se opět zítra," rozhodl a já překvapeně zamrkala, když jsem zjistila, že už je půl devíté večer. To jsme bojovali víc jak šest hodin? Není divu, že jsem byla tak zřízená. Ale štvalo mě, že on neměl ani jednu malou modřinu.

"Dnes se s tebou ani nebudu dohadovat," procedila jsem naštvaně srkz sevřený zuby a nechala se odvést ke dveřím. Stál u dveří a čekal dokud se nepřemístím pryč. Bez jediného slova jsem zamířila rovnou do svého pokoje, kde jsem si dala sprchu a pak jsem padla do postele. Jestli každý den bude tak náročný, tak se nebojím toho, že by mě trápilo, že jsou prázdniny. Ale i přes všechn ty rány jsem si živě vybavovala chvíle, kdy jsme bojovali téměř tělo na tělo a občas jsme se o sebe otřeli. Chtěla bych to jeho tělo vidět bez oblečení.

Mystique 1/2

29. září 2014 v 11:58 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta

Takže tady máte další kapitolu :) Rico

Probudila jsem se ve své posteli a chvíli mi trvalo, než jsem si vzpoměla, co se včera stalo. Okamžitě jsem se roztřásla po celém těle a v očích se mi objevily slzy. Kdyby se tam Charlie neobjevil, tak...oni by mě znásilnili. Vzali by si mě násilím. A nejhorší bylo, že to já jsem je vyprovokovala.
Netuším, co se stalo potom, co jsme omdlela, ale když jsem se probudila, tak jsem ležela v měkké posteli v cizým pokoji a netušila jsem, jak jsem se tam vzala. Vzápětí se objevil Charlie a když si všiml, že už jsem vzhůru tak se na mě vyčítavě podíval.

Tušila jsem, co mi chce říct, ale když jsem si vzpoměla na ty odporné dotyky, tak jsem se rozbrečela. Zaklel a pak se posadil na okraj postele a objal mě. Trvali mi několik minut, než jsem byla schopná se uklidnit. Samozřejmě, že si nemohl výčitky a kázání nechat pro sebe, ale nakonec mi dal lektvar na uklidnění a do ruky přenášedlo, které mě dostalo domů. Dnešní hodina se prý nekoná.

Potřebuji se vzpamatovat. Trvalo mi skoro dvě hodiny, než jsem ze sebe ve sprše vydrhla všechny ty hnusné doteky, ale i tak jsem je na sobě stále cítila. Použila jsem na sebe zkrášlovací a maskovací kouzlo, aby nikdo nic nepoznal a šla jsem do jídelny, protože byl čas obědu a ostatní by bylo divné, že jsem nedorazila. Po včerejším výstupu se rodiče chovali tiše a klidně. Jack seděl na svém obvyklém místě a doslova zářil, Josh si zřejmě dopřával oběd v posteli s Chris a July jako vždy zaritě zírala do svého talíře.

"Tak jak dopadlo rande?" zadívala jsem se na to sluničko a on se rozzářil ještě víc. Jen jsem nad ním zakroutila hlavou a měla z něj radost.
"Rose je....úžasná," vydechl zasněně a já musela potlačit smích, když jsem si všimla, že si na koláč maže kečup a pak se do té dobroty zakousl. Byl tak mimo, že si to ani neuvědomil a dál žvíkal.

"Doufám, že mi jí brzo představíš. Ráda bych poznala holku, která okouzlila mého malého brášku," pousmála jsem se na něj a jeho štastný výraz byl balzám pro mojí bolavou duši.
"Myslíš Rose Sandersovou?" ozval se otec a já se ušklíbla. Bylo mi jasné, že zná dívčiny rodiče, protože chodily do stejného ročníku jako moji rodiče jen do Havraspáru.

"To je velmi milá dívka," přidala se matka a střelila po mě opatrným pohledem. Právě tu chvíli si mé ctihodné dvojče vybralo pro vstup na scénu.
"Stalo se něco?" vyptával se, když si sedal na své místo vedle mě. Kývla jsem hlavou směrem k našemu sourozenci a on pobaveně vyprskl smíchy.
"Blbečku víš, že jíš buchut s kečupem? Ty jsi ale osel," chechtal se mu a vysloužil si odemě pohlavek, až se praštil hlavou o desku stolu.
"Au," vykřikl a vyčítavě si mnul místo, kde se brzo objeví obrovská boule.

"Chováš se jako pitomec Joshi. Pokud vím, tak ty na tom nejsi o moc líp, když je poblíž Chris. Minule jsi si do skleničky nalil kyselý nálev ze salátu, přidal si mléko a to celé si vypil, takže nemáš co říkat," ušklíbla jsem se jízlivě a Jack vyprskl smíchy, rodiče se pobaveně usmívali a moje dvojče se mě snažilo pohledem uškrtit.

"Jsi příjemná, jak osina v zadku sestřičko, možná by jsi si měla užít trochu nespoutaného sexu," vrátil mi to a já zalapala po dechu. Milovala jsem toho truhlíka, ale občas uměl být hodně tvrdý a jeho slova zranovala. A pak že v sobě nemá nic Zmijozelského.

"Joshuo," okřikla ho matka, ale já je nevnímala. Před očima se mi objevili ti dva a já se celá roztřásla. Vyskočila jsem od stolu, jako kdyby mě spálil a ignorovala jsem Joshovi omluvy a volání ostatních. Musela jsem pryč. Cítila jsem, jak se dusím. Vyběhla jsem z domu a přemístila se. Z krásné, rozkvetlé louky vzápětí zbyla jen hromady kamení a spálení půdy. Dopadla jsem na kolene a zoufale lapala po dechu. Nemohla jsem uvěřit, že za tu spoušt jsem byla zdopovědná já.
"Už jsi klidná?" ozval se vedle mě klidný tichý hlas a já se překvapeně zadívala na Charlieho. Co tu dělá? Czápětí jsem svou otázku řekla nahlas.

"Včera jsem na tobě provedl menší kouzlo, když jsi odcházela do toho klubu. Takže poznám, když potřebuješ pomoct nebo když se tvá magie vymkne kontrole," odpověděl mi a já překvapeně zamrkala. Měla bych být totálně vytočená a vzteky bez sebe, ale místo toho jsem cítila vděčnost.

"Josh řekl něco, co mě vytočilo," povzdychla jsem si unaveně a vděčně od něj převzala další zázračný lektvar. Mávl hulkou a louka se pomalu dala opět dopořádku. Lehla jsem si na nově narostlou trávu a zavřela jsem oči.

"Potřebuješ si odpočinout, jdi rovnou do svého pokoje a s nikým se nebav. Potřebuješ e na zítřek pořádně vyspat, protože já ti žádnou slabost ani výmluvy tolerovat rozhodně nebudu," prohlásil opět svým odměřeným chladným hlasem a já se ušklíbla.
"Kdyby jsi byl delší dobu milý, tak bych si začala myslet, že tě někdo posedl," uchechtla jsem se jízlivě a aniž bych čekala na jeho jedovatou odpověd, jsem se přemístila zpět domů. Jak jsem očekávala, tak všichni šíleli.

"Chci jít do svého pokoje a spát," řekla jsem tvrdým hlasem a byla jsem otci vděčná, když všem zakázal, aby mě otravovali. Svlékla jsem se a zalezla si do své vonavé postele. Téměř okamžitě jsem usnula.

"Vyvraždili celou vesnici," zaslechla jsem matčin zděšený hlas a tiché vzlyky. Zamračila jsem se a věděla jsem, že bych se měla vrátit do svého pokoje, ale spáš se mi už po celém dni nechtělo a tohle mě zajímalo.

"Do toho klubu přece chodí naše děti a jejich přátelé. Co kdyby tam včera byli Tally? Oni by je taky....," slova zanikla v dalších slzách a já se zamračila ještě víc. O čem to mluvili? Mysleli klub Mystique kde jsem včera byla? Chtějí tím snad říct, že potom, co jsme odešli, tak tam někdo zabil všechny lidi?

"Morrisone tvrdil, že tam bylo asi kolem 90 lidí různého věku, ale nikoho známého mezi obětmi neobjevili. Podle svědectví ten masakr začal právě tam a pak se ON a jeho následovnící přesunuli do okolních domů, až zničili celou vesnici," odpověděl jí šeptam otec a vzápětí se ozvaly další matčiny vzlyky. Zděšeně jsem si zakryla ústa, abych nevykřikla.

"Proč to udělal? Nic mu neudělali. Jen se bavili a v té vesnici žili rodiny s dětmi...jak mohl?" plakala dál matka a i mě se v očích objevily slzy pro ty nevinné oběti.
"Jeho moc roste a počet jeho následovníků taky. Obávám se, že už není možné ho nějak zastavit. Dokonce i ministerstvo si neví rady," zval se otcův hlas do ticha. Jednou jsem je zaslechla, jak mluví o nějakém Lordu Voldemortovi. A došlo mi, že to on má na svědomí smrt všech těch lidí. Ale proč? Co ho k tomu vedlo? Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si ani nevšimla, že hovor utichl a vzápětí se otevřely dveře.

"Lizzie?" opatrně jsem se podívala na otce a vyděsil mě jeho strhaný obličej. Situace musela být velmi vážná. Už jsem se nedivila, že o nás měli takový strach. Vždyt do toho klubu chodili téměř všichni mladí kouzelnící v Anglii.
"Co tady děláš?" ptal se a já pokrčila rameny. Měla jsem mu snad říct, že poslouchám za dveřmi?

"Chtěla jsem se zeptat, jestli už jste něco vymysleli na letošní oslavu našich narozenin," zeptala jsem se a tvářila jsem se naprosto nevinně pro efekt jsem zamrkala. Podezřívavě se na mě podíval, ale měl tu smůlu, že jsem byla odmalička dokonalá herečka. Pak se za jeho zády objevila matka na které stále bylo vidět, že plakala, ale snažila se tvářit normálně.
"Rádi by jsme pozvali vaše přátelé a jejich rodiče na večírek," usmála se na mě a já pokývala hlavou.

"To zní dobře, dostala jsem hlad. Skočím si pro ně k jídlu," vymyslela jsem si výmluvu, abych mohla vyklidit pole. Hlavou mi kolovaly myšlenky týkající se neznámého člověka, který tyranizoval kouzelnický svět. Proč to dělal? A proč vyvraždil tu vesnici a klub? Chtěla jsem o něm zjistit víc. Najednou na mě všechno začalo padat a já se rozhodla, že musím vidět Charlieho. Vím, že řekl, že si potřebuji odpočinout, ale já cítila, že jestli budu ještě chvíli v tom mučivém tichu, tak asi vybuchnu. A to v mém případě vůbec neznamenlo nic dobrého.

"Kam jdeš Elizabeth?" zastavila mě opět matka a já si útrpně povzdechl. Už jsem byla ze všech těch otázek unavená.
"Ven," odpověděla jsem jí a ona se kousla do rtu, jako kdyby uvažovala jestli mě má nebo nemá pustit.
"Nechystám se udělat žádnou hloupost," ujistila jsem jí a ona se trochu uvolnila.
"Venku to není bezpečné obvzlášt pro tebe ne," řekla neštastně a já se zamračila. Takže počkat. O co tu jde.

"Jak myslíš obvzlášt pro mě?" zavrčela jsem a ona sklopila oči k drahému koberci. Netrpělivě jsem si odkašlala a ona vzdychla.
"Jsi mladá dívka a venku číhá mnoho nebezpečí. Nepřežila bych, kdybych o tebe přišla. Jsi moje dcera a at si ted myslíš cokoliv, tak tě miluji víc, než svůj život," došla ke mně a sevřela mé ruce ve svých. Po tváři jí stekla slza a já zzvrátila hlavu a zavřela oči.

"Mám tě ráda mami stejně jako tátu. Ale ted potřebuji prostor," řekla jsem jemně a ona těžce přikývla. Políbila mě na spánek jako to dělala, když jsem byla malá a pak mi dala najevo, že mohu jít. Oddychla jsem si a konečně se přemístila pryč. Doufala jsem, že nebude naštvaný, až mě uvidí. Vážně Liz? On byl naštvaný snad už jako embrio. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se po krásné zahradě, až k velkolepému domu, který mě uchvátil stejně jako jeho nerudný majitel. A když jsme u toho majitele. Stál ve dveřích a kdyby to bylo realné, tak mu z očí šlehají plameny a z uší syčí pára. Očividně vážně nebyl nadšený, že mě vidí.

"Ehm ahoj?" pousmála jsem se nejistě a o krok jsem ucouvla, když mě probodl tak tvrdým pohledem, že jsem měla pocit, že mě s ním zatluče do země. Byl to reflex. Já se ho totiž vůběc nebála. Jak rozkošně umím lhát i sama sobě.
"Neříkal jsem ti, at dnes odpočíváš? Co tu zatraceně děláš Mary?" zavrčel rozzuřeně.
"Možná jsi to ještě nezjistil, ale mám velký opravdu veliky problém s autoritami," uculila jsem se drze a jemu opět potemněly oči.

"To jsem si všiml už dávno, ale nezajímá mě, jak neuctivě se chováš k profesorům. Mě poslouchat budeš," zavrčel temně a já zvedla oči v sloup. Jak říkám, problém s autoritami.
"Ach tak pan jedinečný," řekla jsem posměšně a jeho oči se opět zúžily. Spomal Averyová jsi na tenkém ledě. Překoval vzdálenost, která nás dělila a já z té blízkosti zalapala po dechu.

"Neprovokuj mě Mary, varuji tě. Následky by se ti nelíbili," zavrčel mi do tváře a já dokázala jen sledovat jeho rty, které byly opět zkroucené nevolí. Jaké asi jsou na dotek? Co kdybych se naklonila a přiložila k nim své rty?

"A co když si ráda hraji s ohněm?" zašeptala jsem omámeně a pak jsem vzlédla a překvapila mě vášen, kterou jsem v jeho očích viděla.
"Už jsem ti řekl, že mě děti nezjímají a ted se vrat domů," odtáhl se ode mě a z opovržení v jeho hlase jsem se otřásla. Vzápětí se objevil vztek a já zatnula ruce v pěst, abych se udržela a jednu mu nevrazila.

"Ty jeden všivý namyšlený bastarde, jak se vůbec opovažuješ se mnou takhle jednat? Chtěla jsem jen na pár hodin vypadnout z domu, všechno tam na mě padalo. Stále cítím jejich dotyky..." vztek nahradilo zděšení a on zaklel, když si všiml úzkosti v mé tváři.

"Mary uklidni se, ti dva už ti neublíží," řekl mi pevně a jistota v jeho hlase mě mátla. Jak mohl vědět...vždyt oni byli v tom klubu. Znamená to snad, že jsou mrtví? Zabil je ten šílenec? A jak to Charlie může vědět? Asi čte noviny huso.
"Půjdu domů, nebudu tě dál obtěžovat," prskla jsem jedovatě a on procítěně zaklel. Už jsem se chystala stisknout přenášedlo, když se kolem mého zápěstí omotaly jeho prsty a zastavily mě. O co mu jde?

"Počkej tady chvíli, musím něco vyřídit a pak se vrhneme na tvůj výcvik," řekl rozhodně a dlouhými ráznými kroky se vydal dovnitř. Lehce zmateně jsem se posadila na dřevěnou lavičku a čekala jsem. Sehnula jsem se a utrhla si malou fialovou kytičku. Přivonila jsem si k ní a slastně vydechla. Něco tak sladkého a omamného jsem ještě nikdy necítila.

"To je auricius muneus, poslední dotek," ozval se za mnou známý chraplavý hlas a já se na něj překvapeně otočila.
"Stačí pár kapek esence z té květiny a už se neprobudíš," pokračoval a já místo toho, abych tu nevině se tvářící smrtící zhoubu upustila, tak jsem jí fascinovaně pozorovala.
"Každý normální člověk by od ní utekl, co nejdál," ušklíbl se zaskočeně a já pokrčila rameny.

"Jako každý čaroděj, který rozumí alespon trochu lektvarům, tak vím, že v tomhle stavu mi neublíží. A už od dětství mě fascinovali záhady a věci, které ostatní děsily. Naopak mě fascinují," zadívala jsem se mu přímo do očí a on sebou trhl pod tíhou mého pohledu.
"Doufám, že mě naučíš nějaký lektvar, kde se tohle zlatíčko používá," uculila jsem se spokojeně a prošla jsem kolem něj rovnou do domu. Už předtím jsem si všimla, jak je dům impozantní, ale ted jsem měla víc času na to, abych si ho prohlédla. Ignorovala jsem jeho pobavený výraz.

"Pojd za mnou," kývl na mě a ani nečekal jestli ho následuju. Opravdu jsem měla chut ho něčím praštit po té jeho tvrdé palici. Ani mě moc nepřekvapilo, že mě vedl do sklepení. Jako členka Zmijozelské koleje jsem tam strávila téměř šest let a cítím se tam příjemně.

Ale tím nemyslím, že nemiluji čerství vzduch a sluneční paprsky. Objevily jsme se ve velké místnosti, která byla plná věcí, které jsme potřebovali k naší výuce. Velmi dobře vybavená laboratoř, obrovská knihovna, místo na procvičování kouzel, velký krb, malá fontánka s vodou, očarovaná krychle ve které se proháněl vítr, v rohu byl trávník a několik malých keřů. Nevěřícně jsem se rozhlédla. Bylo tu všechno. Cítila jsem se, jako malé dítě, které přišlo do hračkářství. A podle Charlieho výrazu jsem se tak i tvářila.

Osudová noc 2/2

26. září 2014 v 10:56 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Druhá část :)


"Navrhni nějaké jméno," rezignoval otráveně a já ho propálila pohledem. Proč mi vlastně
neřekne své pravé jméno? Co skrývá? A co je zatraceně zač? Ale mám ten pocit, že odpoved na své
ottázky nedostanu. Minimálně v nejbližší době.
"Dobrá...tak co třeba...Tom?" navrhla jsem nakonec a zaskočil mě jeho výraz. Byl...děsivý. I
za normálních okolnostích byl bledý, ale ted vypadal, jako mrtvola. Měl vykulené oči a sevřené rty.
Ale nejděsivější byl výraz v jeho očích. Zatřásl hlavou, jako kdyby se potřeboval vzpamatovat.

"Vyber jiný," řekl mrazivě a já se amračila. Popravdě jsem ani nevěděla, proč jsem vybrala
zrovna tohle jméno. Asi mi v paměti utkvělo od toho dne v ředitelně, když matka křičela na
Luciusova otce.
"Charlie," řekla jsem po chvilce a on na mě vrhl útrpný pohled. Fajn stále je bledý, ale už
svým typickým způsobem, ale Mortisha Adamsová a ne mrtvola, což je dobré znamení. A z očí mu
taky zmizel ten děsivý výraz. Vypadal tak nějak....svým nenormálním způsobem normálně. Ta věta
absolutně postrádá smysl.

"Charles," pokoušel se určovat pravidla a já na něj vrhla posměšný pohled. Opravdu chce
opět začínat? Pochopil a znechuceně si odfrkl. Ajéjé to je další téměř lidská reakce. On snad
nakonec opravdu bude člověk a ne nějak druh skeletonu.
"Malá holka," zamumlal si pro sebe a překvapeně zamrkal, když mu na hlavu přiletěl polštář
z pohovky na které jsem seděla.

"Malý holky umí být zákeřné, pamatuj si na to Charlie," mrkla jsem na něj, když jsem se
zvedla na nohy. Měla jsem v plánu si trochu upravit svůj dnešní outfit a zajít do nějakého nočního
clubu se trocu pobavit. Mladá jsem jen jednou, ne?
"Kam si jako myslíš, že jdeš?" zavrčel opět nepříjemně a já si zamyšleně skousl spodní ret.
Zahlédle jsem v jeho očích hlad? Až tak lidský zajisté není.

"Mám ten dojem, že jsme si už vyjasnili, že do toho co dělám ti nic není, že ano?" uculila
jsem se na něj sladce a on silně zatnul čelisti, což ve mně vyvolalo chut je olíznout jazykem a pak
lehce poškrábat svými zoubky. Velmi lákavá představa, ale bohužel i nesplnitelná.
"Je mi jedno, co děláš. Ale ještě jsme nedomluvili místo tréninku, pokud se nemílím,"
zadíval se na mě posměšně a já zvedla oči v sloup. Což ho zase vytočilo. Proč ho tak štve protáčení
očí? Budu na to muset přijít.

"Co navrhuješ trenére?" naklonila jsem hlavu na stranu a na prst si namotávala pramen
tmavých vlasů. Kdo by řekl, že jeho černé oči mohou ještě potemnět? On mě chce, akorát si to
nechce přiznat a bojuje proti tomu. Fajn, měla jsem tu nejlepší školu svádění od mé budoucí
švagrové. Bude ještě prosit, aby mě mohl mít.

"Budeme se scházet v mém sídle, každý den v půl jedenácté přesně" rozhodl odměřeně a já
povytáhla obočí. On má sídlo? Myslí nějakou starou polorozpadlou chatrč v lese? To bude teda
zábava. Rozhodla jsem se ho dnes ušetřit dalších jízlivosti. Na souhlas jsem jen přikývla a pak jsem
si proměnila své vytahané oblečení na kratičké černé krajkové šaty, které toho víc odhalovaly, než
schovávaly. Byly na tenská ramínka, vzadu byly hluboce vykrojené, až odkrývaly téměř celé nohy,
vepředu měly skandální výstřih a končily těsně pod zadečkem. K nim se dokonale hodily hříšně
vysoké černé jehly a na hlavě jsem si vytvořila divoké vlny, které jsem si párkrát prohrábla prsty,
abych je doladila. Výrazné líčení byla tečka nakonec.

"Sluší mi to?" otočila jsem se dokola a na tváři jsem měla široký úsměv. Ten jeho výraz stál
za to. Měl šokem pootevřenou pusu a vytřeštěné oči. Vzápětí se vzapamtoval a opět nasadil svůj
chladnou masku, ale já moc dobře věděla, co jsem viděla.
"Vypadáš jako lacivná coura," řekl znechuceně a já přimhouřila oči do nenávistných škvírek.
Ten bastard! Nejraději bych ho proměnila v hovnivála.

"Promin, netušila jsem to," řekla jsem naoko lítostivě a on se zamračil. Tušil zradu a ta taky
přišla.
"Kdo by řekl, že dáváš přednost mužům," vzdychla jsem zklamaně a pak jsem mu věnovala
vítězný úsměv, než jsem na jehlách odkráčela z lokálu pryč. A přitom jsem houpala boky, až jsem si
vysloužila pískání a potlesk od osazenstva baru.

Přemístila jsem se do svého oblíbeného podniku a vyhazovač mě okamžitě pustil dovnitř. Já
a naše parta jsme patřily mezi stále klienty. Dnes večer to opravdu žilo. Všude byla hromada lidí a
hrála skvělá hudba. Houpavým krokem jsem zamířila k baru a objednala si whisky, protože jsem
nehodlala riskovat, že budu opět míchat alkohol. Flirtovně jsem se usmála na dva velmi lákavá
chlapce vedle mě a nechala si od nich zaplatit pití.

Oba byli hnědovlasý a téměř stejně vysoký.
Jeden měl krátké vlasy nagelované a k tomu světle hnědé oči a druhému delší prameny padaly do
modrých očí. Hnědoočko se představil jeko Steve a měl na sobě upnuté černé tričko dokonale
obepínající jeho širokou hrud a k tomu světlé ošoupané džíny. Modroočko byl Brian a bílý nátělník
nedával moc prostoru fantazii. Milovala jsem vypracovaná těla a široká ramena. A Nastal čas, abych
svého bývalého i svou sestru konečně hodila za hlavu. Nebyl to náhodou on, kdo mi řekl, že život
kvůli jednomu pitomci nekončí?

Společně jsme si dali každý tři skleničky a pak zamířili na parket. Všude byla spocená těla,
která se o sebe třela a my nebyli výjimkou. Spokojeně jsem se usmála, když se na mě zepředu
natlačilo Stevova pevné tělo a Brian mě objal zezadu. Bylo mi jasné, že oba mají jasné představu o
dnešním večeru a já jim všechny představy hodlala splnit.


Zvedla jsem ruku a přitáhla si k sobě Brianovu hlavu, abych ho mohla hltavě políbit, zatímco se Steve propracoval pod mé šaty, mile překvapen abstinencí podprsenky a silně mě kousl do vršku nadra, až jsem vykřikla. Sevření Brianovo rukou se utáhlo a já najednou nevěděla, jeslti tohle celé chci. Ale už bylo pozdě to
zastavit. Rozhodla jsem se si to užít, i když jedna moje část chtěla vzít nohy na ramena. Nevím,
který z nich mi vyjel rukou po stehně, až pod šaty a v tu chvíli mi došlo, že mě klidně přefiknou
přímo na parketu mezi lidmi.

Sex s neznámými kluky byla jedna věc, ale věřejný sex? To ne.

Snažila jsem se jim vzepřít a vytrhnout, ale byli moc silní. Chtěla jsem začít křičet, ale Steve mi
zacpal pusu spoucenou velkou dlaní a Brian mě pevně sevřel, abych sebou necukala. Byla jsem jako
paralizovaná. Nedokázala jsem použít ani svou magii, jen tak bezmocně stát a nechat se od těch
dvou...znásilnit.

V tom okamžiku ode mě oba dva prudce odletěli a já bych se byla skácela na zem,
kdyby mě nezachytily silné paže a nepřitiskly si mě na pevnou hrud. Zabořila jsem tvář do
zachráncovy košila a snažila se nabrat sílu, abych se od něj mohla odtrhnout, ale pak jsem se
nadechla známé vůně a uvolnila se. Zavřela jsem oči a nechala ho, aby se o vše postaral. Slyšela
jsem křik a pak bylo ticho. A já upadla do bezvědomí.

Osudová noc 1/2

26. září 2014 v 10:56 | Rico |  Zánik Lorda Voldemorta
Tak tady máte další díl Zániku. Je to na dvě části, páč blog měl zase řeči ohledně počtu písmenek. Omlouvám se za všechny chyby, ale dneska jsem neměla sílu je kontrolovat. Tak si užijte čtení a když budete chtít tak napište komentář. Rico

"Elizabeth, proboha, kde jsi celou dobu byla? Jak jsi mohla tak odejít? A proč jsi o sobě
nedala vědět? Víš, jak moc jsem se o tebe bála?" matka se mi vrhla kolem krku a zřejmě měla v
úmyslu svou starší dceru uškrtit, protože mě pomalu, ale o to jistěji, docházel kyslík. Mám ten
pocit, že můj obličej získal mírně namodralý nádech, takže otec poznal, že je načase přestat z
povzdálí sledovat naší dvojici a je potřeba zakročit. Jinak by mu totiž opravdu zbyla jen jedna
dcera.

"Všichni jsme se o tebe strašně báli Lizzie, už nás nikdy takhle nestraš," zadíval se mi pevně
do očí a pak mě také objal, ale mnohem opatrněji, než jeho milovaná manželka. Za což jsem mu já i
můj krk byly opravdu hodně vděční. Problém byl v tom, že než jsem jim stačila říct byt jen jedno
slovo, tak se mi kole krku další člen domácnosti a k mé smůle měl na rozdíl od naší křehké matky
tu sílu uškrtit svou sestru a zřejmě se o to i snažil. Dokola mi opakoval, jak moc se o mě bál a jak
moc mě má rád. Přidušeně jsem zasténala a z posledních sil jsem ho poplácala po zádech. Naštěstí
mě okamžitě pocjopil a prozměnu se začala zuřivě omlouvat.

"Jacku stop!" zakřičela jsem, i když moje pomačkaný krk značně protestoval, takže jsem
trochu zaskřehotala.
"Bráško uklidni se, taky tě mám ráda. A už není potřeba dělat povyk, jsem tady, živá a
zdravá, ano?" poplácala jsem ho po tváři jako malého chlapce a on byl zřejmě tak mimo, že mě
tentokrát ani neokřikl.
"Opravdu jsem se bál. Vím, jak je pro tebe celá ta situace těžká," sklopil zahabeně hlavu a já
ho donutila se na mě opět podívat.

"Miláčku ty za nic nemůžeš, rozumíš? Od chvíle, kdy ses dozvěděl pravdu jsi mi byl oporou
a já ti za to nikdy nepřestanu být vděčná, ano? Jsi můj milovaný bráška a já jsem vděčná, že mám
někoho tak skvělého a výjimečného, jako jsi ty, za sourozence," pohladila jsem ho palcem po tváři a
v jeho očích se objevily slzy, než se opět sklonil, ale tentokrát mě objal něžně. Zabořila jsem tvář do
jeho hebkého šedého svetru a zhluboka jsem se nadechla jeho vůně. Můj domov. Slyšela jsem, jak
matka dojatě vzlykla a otec jí objal.

"Netušili jsem...," začal, ale já ho rázně přerušila. Nechtěla jsem poslouchat jejich omluvy,
protože momentálně jsem nebyla schopná je příjmout.
"Chci mít alespon jeden klidný večer se svým malým bráškou. Nechci myslet na svou
těhotnou sestru, ani na falešného přítele a prominte, ale ani na vás dva," zakroutila jsem jemně
hlavou a nechala jsem se od Jacka odvézt nahoru po schodech do jeho pokoje. Ve chvíli, když
zabouchl dveře, tak se mi spustily slzy a on mě opět sevřel ve svém vonavém náručí. Políbil mě do
vlasů a tiše šeptal, že nejsem sama.

Nikdy jsem nevěřila tomu, že pro mě nakonec z celé naší rodiny bude největší opora právě
můj malý blondatý bráška. Nebyl to ani otec, ani matka a dokonce ani moje dvojče, ale blondáček
se kterým jsme se od dětství hádali. Nevím, kdy jsem vyčerpáním usnula, ale když jsem se
probudila, tak venku svítalo a já ležela v Jackově posteli a on mě dál ochranitelsky objímal kolem
pasu. Opatrně jsem se z jeho sevření vyvlíkla, vtiskla mu pusu do rozcuchaných blondatých vlasů a
potichu jako myška odešla z pokoje.

Zjistila jsem, že je teprve půl šesté, ale mě už spát nechtělo, takže jsem si dala dlouhou
vonavou koupel plnou pěny a pokoušela se ze sebe smít všechno trápení a bolest. I když se mi
nechtělo, tak jsem se kvůli bráškovi přemohla a sešla jsem do jídelny na snídani. Vyjímečně byl
doma i Josh, která nechápavě pozoroval napjatou atmosféru u stolu.

"Celonoční sex ti sekne brácha," rozcuchala jsem mu tmavé vlasy a on se po mě se smíchem
ohnal. Tolik mi chybělo se s ním jen tak bezstarostně poštuchovat.
"Jsi pěkně drzá sestřičko, asi by ti měl někdo zavyučenou," hrozil mi prstem a já na něj
vyplázla jazyk. Posadila jsem se vedle Jacka a mrkla jsem na něj.

"V pořádku?" zeptal se tiše, ale nikomu u stolu to neuniklo. Rodiče napjatě čekali na mou
odpověd, Josh se nechápavě mračil a poslední členka rodiny zarytě zírala do své misky s ovocem.
"Díky tobě ano," stiskla jsem mu ruku, kterou měl položenou na stole a on se na mě pozorně
zadíval, ale nakonec přikývl a začal jíst.

"Může mi sakra někdo říct, co se stalo?" zeptal se a podíval se na mě.
"Nelam si s tím hlavu," tišila jsem ho a on najednou zrudl v obličeji.

"Tak já si s tím nemám lámat hlavu? Děláš si ze mě zatraceně srandu? Jsi moje sestra, moje
dvojče. Nejbližší člověk, kterého na světě mám a ty mi řekneš, at si s tím nelámu hlavu? Co to má
sakra být? Nikdo a nic není důležitější, než ty. Rozumíš mi? Kvůli téhle rozmazlené, nevděčné,
sobecké náně tě všichni ztrácíme a já už toho mám dost. Ty jsi neprovedla nic špatného. To ona. A
mě už nebaví si hrát na to, že její těhotenství je v pořádku. Sakra čeká dítě s přítelem své sestry a vy
dva místo toho, aby jste jí pomohli, tak se staráte jen o tu malou potvoru. Nikdy jsem nečekal, že se
někdy budu stydět za to, že jsem váš syn," zabodl tvrdý pohled do našich rodičů a pak obešel stůl,
přičemž ignoroval naší vzlykající sestru, klekl si přede mě, objal mě kolem pasu a hlavu si položil
na moje nohy.

"Odpust mi, že jsem tu pro tebe nebyl, když jsi mě potřebovala," zašeptal zlomeně a já se
roztřesenýma rukama dotkla jeho tmavých vlasů. Cítila jsem jak mi po tvářích stékají slzy a
nenamáhala jsem se je setřít.
"Podívej se na mě," poprosila jsem ho a on ke mně zvedl červené oči. Oba nás bolelo, že
jsme k sobě ztratili cestu.

"Když jsme byli malý, tak jsme si přísahali, že nás nikdy nikdo a nic nerozdělí, pamatuješ?
Jsi můj starší bráška Joshi a já tě nikdy nepřestanu milovat, at se stane cokoliv. A nikdy ti nebudu
vyčítat to, že jsi štastný. Protože ty si to zasloužíš a já jsem štastná za vás oba. Patříte k sobě a to, že
vás spolu vidím mi pomáhá. Nikdy bych tě nežádala, aby objetoval své štěstí, rozumíš?" zadívala
jsem se mu pevně do očí a on pomalu přikývl. Napřímil se a pevně mě objal. Oba jsme ignorovali
matčiny i Julyina vzlyky. Po dlouhých týdnech jsme opět byly jeden celek.

"Už bylo načase brácho, měl jsem chut ti nakopat zadek," štouchl do něj Jack a všichni tři
jsme se rozesmáli.
"Joshi, Elizabeth mohli by jsme si promluvit?" ozval se otec a nálada v místnosti opět
ochladla o několik stupnů. Křečovitě jsem sevřela Joshovu ruku a on se na mě povzbudivě usmál.
Jako kdyby mi říkal, že se mě neopustí.
"Na mluvení je už moc pozdě," odpověděl chladně za nás oba a pak se postavil, kývl na
Jacka a za ruku mě odváděl z místnosti.

"Nechtěla jsem, abys ses s nimi hádal," řekla jsem tiše, když se za námi zavřeli dveře mého
pokoje. Okamžitě byl u mě a pevně mě objal. Jack si stoupl za mě a taky mě objal.
"Nikdy jsem neměl dopustit, aby se k tobě takhle chovali. Chápu, že ta celá situace je pro ně
těžká, ale oni tě měli podpořit," zašeptal mi do vlasů a mě se opět oči zalily slzami. Ach rozhodně
se ze mě stává roztřesený uzlíček nervů.

"Máš nás dva a my tě nedáme," dodal Jack a já se rozbrečela. Už bylo načase. Potřebovala
jsem to všechno dostat ven.
"Co si zahrát famfrpál?" navrhl asi po hodině ticha Josh a my se na něj překvapeně podívali.

"Praštil ses do hlavy brácho? Za prvé nemůžeme hrát ve třech a za druhé jsi asi zapomněl,
že já nikdy nehraju," kroutil nad ním hlavou Jack a já se začala smát. Koukli se na mě a začli mě
lechtat, takže jsem se kroutila a křičel, at mě nechají být. Ti hajzlíci neměli vůbec žádné slitování.
Nemilostně mi mučili.

"Vy....d-dva..zapomínáte, že jsem...ještě pořád Zmijozel frajeři," dostala jsem ze sebe
zadýchaně, když mě konečně nechali a pobaveně sledovali, jak se snažím popadnout dech.
Vyděšeně se na sebe otočili, ale to už měli přičarované oslí uši a čumák. Začala jsem se nahlas smát
a když se navzájem chtěli varovat, tak jim z čumáků místo slov vycházelo jen hýkání, což mě
rozesmálo ještě víc. Rychle jsem vyskočila na nohy a utíkala jsem, co mi síly stačili, než mě chytili
a mučením mě donutili, abych je odčarovala. Běhali jsme po zahradě a můj smích doprovázelo
dvojí hýkání. Nakonec jsme se celý vyčerpaní složili na trávu a zírali jsme na modré nebe. Po
chvilce jsem uznala, že už si svj trest odpykaly a odčarovala jsem je.

"Připomen mi ségra, at tě příště neprovokuju," vydechl unaveně Jack a já se vesele zasmála.
To je naučí.
"Někdy umíš být opravdu velká potvora Andílku," přidal se i Josh a já se nevině zakřenila.
Dál jsme leželi na trávníku a užívali si to krásné ticho a klid. Věděla jsem, že se musím zastavit v
Obrtlé, abych se dohodla s cizincem na dobu, kdy bude probíhat naše doučování, ale ani za nic na
světě se mi od těch dvou nechtělo. Asi jsem musela usnout, protože mě probudil jemný dotek na mé
tváři. Rozespale jsem potevřela oči a zjistila jsem, že slunce už zapadlo a já se hlavou opírám o
joshovo rameno. Jack měl hlavu položenou na mém břiše a spokojeně oddechoval.

"Aspon něco dobré vzniklo z celé té situace, my tři jsme k sobě konečně našli cestu,"
pousmála jsem se na svého staršího bratra a on mě pohladil po vlasech.
"Já s tím Nebelvírským troubou nemám žádnou společnou cestu," zamumlal rozespale Jack
a já se začala smát, ale v tu chvíli se Josh posadil a já dopadla tváří do trávy.

"Joshuo," zavrčela jsem, ale on už se snažil uškrtit našeho mladšího bratra. Protočila jsem
nad nima očima a postavila se.
"Okamžitě toho nechte, nebo bude oslí vzhled váš nejmenší problém," varovala jsem je
vážně a oni mě poslechli. Spokojeně jsem se uculila a otočila jsem se čelem k domu. Ti dva mě
rychle dohnali a šašci mi nabídli rámě. Nehodlala j sem kazit srandu, takže jsem se jich chytili a
společně jsem šli dovnitř.

"Jak dlouho myslíte, že se s námi rodiče budou bát mluvit?" ozval se do ticha Joshův
hluboký hlas a já se kysele ušklíbla. Nakonec jsme si do mého pokoje nanosili všechny možné
dobroty a zabarikádovali jsme se tam. Celou dobu vzpomínali na dětství a všechna ty blbosti a
lotroviny, které jsme prováděli. Už hodně dlouho jsem nezažila tak úžasný den.

"Nemluv v množném čísle. To ty jsi na ně ječel jako nějaká hysterická ženská v přechodu
trpící PMS," chechtal se mu Jack a vysloužil i výchovným pohlavek ode mě a pořádnou ránu do
ramene o svého staršího bratra.
"Nechci ti do toho kecat, ale žena v přechodu nemůže trpět PMS, protože už nemá krámy,"
poučovala jsem ho a on se zatvářil, jako kdybych ho nutila sníst rajčata na která měl alergii a
nesnášel je. Zasmála jsem se a rozcuchala mu vlasy.

"Mám vás ráda vy dvě paka," vtiskla jsem oběma pusu na tvář a oni mě pevně objali.
"Bylo fajn trávit den ve vaší přítomnosti, ale slíbil jsem Chris, že u ní dnes přespím,"
postavil se Josh a rozpačitě si prohrábl už tak rozcuchané vlasy.

"A to je nějaká novinka nebo co? Jen si jdi zašukat, já se o naší sestru postarám," zavrčel
nepříjemně Jack a já zalapala po dechu nad jeho slovníkem. Nikdy tak nemluvil a nechtěla jsem,
aby s tím začínal ted. Zadržela jsem Joshe, který se na něj chtěl vrhnout.

"Ty jeden malej hajzle...," vrčel a já musela použít všechnu svou sílu, ale byl silnější, takže
mě odstrčil z cesty a Jack vyskočil na nohy připravený se poprat. Cítila jsem, jak mi jemný vánek
nadzvedl vlasy a bylo mi jasné, že opět ztrácím kontrolu.

"Tak DOST," zakřičela jsem na ně a oni sebou trhli. Zmateně se na mě otočili a já je
pozorovala s rukama v bok.
"Rozpadl se mi celý život a já nedovolím, aby jste se spolu hádali. Vy jediný jste mi zůstali,
takže se budete chovat slušně nebo toho budete litovat, rozumíme si?" řekla jsem nekompromisně a
oni svorně přikývli. Okamžitě jsem se uvolnila a na tváři se mi objevil úsměv.

"Fajn, tak se mi to líbí. Ty Joshi padej za Chris a prosím vás, dávejte si pozor. Nerada bych
byla dvojnásobná teta," mrkla jsem na své dvojče a on mi ukázal svůj oblíbený prst.
"Pokud se nemýlím Jacku, tak ty jsi měl jít dnes na večeří s tou roztomilou Havraspárkou,"
otočila jsem se na svéh rudého brášku, který zahanbeně přikývl.
"Tak se padej připravit a nezapomen na kytku," pobídla jsem ho a prakticky jsem oba
vyhodila z pokoje.

"Tak a já se musím obléct," řekla jsem si pro sebe a šla jsem ke skříni, abych zjistila, co by
se na dnešní večer hodilo. Zasekla jsem e uprostřed pohybu a nevěřícně sama nad sebou zakroutila
hlavou. Vážně řeším, co si vezmu na sebe, když jdu za tím namyšleným pitomcem? Tak to ani
náhodou. Popadla jsem to první, co mi přišlo pod ruku. Černé leginy, tmavě zelený svetr odhalující
jedno rameno a tenisky. Vlasy jsem si stáhla do culíku a na líčení jsem se vykašlala. Kvůli němu se
rozhodně nebudu nijak šlechtit. Ještě by si myslel, že se na něj snažím zapůsobit a že mě zajímá
jeho názor. To ani náhodou.

"Kam jdeš Elizabeth?" byla jsem už téměř u dveří, když mě zastavil matčin hlas. Ztrnula
jsem a pomalu se na n í otočila. Bylo na ní vidět, že několik hodin proplakala a je opravdu zničená.
Fajn, aspon ví, jak jsem se celou dobu cítila.
"Jdu ven stejně jako moji bráchové. Chceš mi snad dát domácí vězení?" ušklíbla jsem se
posměšně a tentokrát sebou trhla ona. Věděla jsem, že jí ubližuji, ale najednou jsem nebyla schopná
přestat.

"Elizabeth nechtěla jsem...," začala, ale já jí okamžitě utla. Potřebovala jsem vypadnout, než
řeknu něco, čeho bych mohla litovat.

"Nechci být zlá, ale mě je momentálně fuk, co jsi chtěla nebo nechtěla. Jen chci jít ven za
člověkem, který mě vyslechne a který mi pomáhá zapomenout na všechny ty sračky do kterých mě
dostala vaše dcera a na chvíli vypnout," zabodla jsem do ní tvrdý pohled a ušklíbla jsem se, když se
za jejími zády se objevil otec, který jí okamžitě ochranitelsky objal kolem pasu a políbil jí do vlasů
I přesto všechno jsem byla ráda, že se tolik milují a mají jeden druhého.

"Lizzie..." zkusil to i on, ale já jen zakroutila hlavu a konečně jsem odešla ze dveří. Upřímně
ruku na srdce, maličko víc jsem lhala. Cizinec je hodně věcí, ale pozorný posluchač to určitě není.
Nesnesitelný, egocentricky, namyšlený, odtažitý, jízlivý, otravný, ano. Ale pozorný? Leda tak ve
snu. Ale je pravda, že díky němu zapomínám a to mi momentálně stačí. Jak jsem očekávala, tak
nikdy v lokále po něm nebyla ani památky. Upřímně by mě asi zklamalo, kdyby na mě celý den
čekal, jako věrný pejsek. Zkazilo by mi to všechny představy o zlým, panovačným, sexy a velmi
nahém chlapovi. Už zase. Já s tím snad nikdy nepřestanu. Opravdu bych měla s někým skočit do
postele, abych se zbavila toho sexuálního napětí, které ovládalo celé mé tělo a nutilo mě myslet na
velmi nemravné a zaručeně nevhodné myšlenky.

Posadila jsem se na bar a objednala si skleničku ohnivé whisky. Rozhodla jsem se, že hodinu
počkám a když se neobjeví, tak vymyslím jiný způsob, jak zabít dnešní opuštěný a momentálně
velmi nepříjemný večer. Pomalu jsem dopila svou třetí skleničku, když jsem za sebou ucítila jeho
přítomnost. Někdy se možná zamyslím nad tím divným spojením, které mezi sebou máme.
"Ty víš, jak nechat chlapa čekat," prohlásil nebroušeně a já se uchechtla. Otočila jsem se k
němu čelem a nepřekvapil mě jeho kyselý obličej.

"Přece jsi opravdu nečekal, že brzy ráno vstanu a budu tě tu nedočkavě očekávat, jako hodná
holčička, že ne?" uculila jsem se sladce a on se zhluboka nadechl. Mmm už zase ten jeho
vypracovaný hrudník a širuká ramena. Představila jsem si, jak je natírám čokoládou, kterou pak
mučivě pomalu slízám svým jazykem. Och zaručeně by se nám to oběma líbilo. Ale to by se musela
přestat tvářit, jako kus ledu.

"Ty a poslušnost? To rozhodně nejde dohromady, jdeme dozadu," rozhodl a já povytáhla
obočí. Už zase? Nepoučil se snad, že nejsem pes? Asi mu to došlo, když se zastavil na konci baru a
nechápavě se na mě podíval. Ušklíbla jsem se a kývla na barmana, aby mi nalil další. Labužnicky
jsem trochu upila. Přivřela jsem oči a vychutnávala si tu silnou chut.

"Dobrá, chápu. Mohla by jsi jít se mnou?" objevil se opět za mnou a já potlačila vítězný
úsměv. Chladně jsem se na něj podívala a nakonec přikývla. Ve stylu královny jsem se svou
skleničkou v ruce zamířila do "našeho" salonku, kde jsem se posadila se do křesla. On se posadil
naproti a zamračeně mě pozoroval. Provokativně jsem naklonila hlavu na stranu a čekala. Vyzívala
jsem ho a on neměl daleko k tomu, aby vybuchl.

"Vypadáš dnes...méně opotřebovaně," ušklíbl se chladně a já zatala ruce v pěst. Tentokrát
jsem to byla já, kdo se zhluboka nadechl a snažžil se uklidnit.
"Tobě by nepomohly ani všechna kouzla na světě, abys vypadal...příjemněji. Vypadáš, jako
ledovec, křížený s ještěrem trpícím hemeroidy, proto se zřejmě neustále tolik mračíš," mrkla jsem
na něj rozverně a on zatal ruce v pěst. Tuhle hru mohou hrád dva frajere a já rozhodně nebudu ta,
která prohraje.

"Ty jsi jako malá asi nikdy nedostala výprask, co?" řekl chladně a já upila ze své skleničky.
Tohle byla rána pod pás a on to věděl.
"Naši se snažili nám čtyřem udělat co nejhezčí dětství a já s bráchou jsme byli otcovi
oblíbenci. Nikdy by na nás nevztáhl ruku a i když jsme se s matkou neustále hádali, tak jsem
věděla, že mi neublíží," vzpomínala jsem tiše a zabolelo mě u srdce. To všechno mi tolik chybělo a
štvalo mě, že to je pryč.

"Tím se všechno vysvětluje," ušklíbl se pohrdavě a vzduch v místnosti se ochladil. Rozhodla
jsem se jeho neustále změny nálad neřešit, protože to bych nic jiného nedělala. Ten chlap byl
záhadnější, než hrad v Karpatech a měl víc tajemstvých, než nejsložitější labyrint světa chodeb.
Skopla jsem boty a pohodlně si natáhla nohy na pohovku. Dnešní den byl neuvěřitelně náročný a já
měla chut alespon tři dny jen tak lenošit.

"Nemám moc času, musím dnes ještě něco vyřídit," prohlásil najednou a já se podívala na
náramkové hodinky.
"Není na práci už trochu pozdě?" zeptala jsem se udiveně a on mi věnoval další svůj ledový
pohled. Už jsem si začínala docela zvykat.

"Do toho co a kdy dělám ti absolutně nic není. Přišel jsem jen proto, abychom se domluvili
v kolik zítra začneme s tréninkem. Stačí, že jsme ztratila dnešek," řekl vyčítavě a já pokrčila
rameny. Cokoliv chlapče.
Tak za prvé stále neznám tvé jméno a za druhé nemám tušení, kde by to mělo probíhat,"
Stočila jsem si nohy pod sebe a čekala.